Ano správně, mluvím o pozornosti našich psů.

Psí zájem na našem oblečení není dán ani touhou vidět na nás poslední výkřiky módy, ani snahou dohlédnout, abychom někde nenastydli. Jejich kritérium je mnohem jednodušší: snaží se co nejdříve zjistit, co naše oblékání znamená. Zůstaneme si nimi doma, odcházíme do práce nebo JDEME VEN?

Náš jezevčík Max musel mít hodně sofistikovaný posuzovací systém, protože jsem s ním chodila ven i těsně před odchodem do práce a hned po návratu, takže podle oblečení a bot se moc orientovat nemohl. Takže se zaměřil na kabelku. Když jsem vzala do ruky pracovní kabelu, pohaslo mu v očích a rezignovaně mířil k pelíšku.

U jiných tašek dával pozor jen aby se neřeklo, ale nákupní taška a baťůžek znamenali přepnutí do režimu "stand by", tedy vrcholná ostražitost. Pokud jsem se oblékala a nebrala do rukou nic, jásal ještě dřív, než jsem na obojek a vodítko jenom pomyslela.

Je samozřejmé, že pes vnímá i denní dobu, stejně jako běžné rituály. Jenomže můj časový rozvrh nikdy nebýval moc pravidelný a po léta, kdy jsem pracovala v redakci, by se dal nazvat dokonce chaotický. A právě proto si Max pozorně všímal i toho, jak se oblékám a jaké tašky nosím.

Nazgúlové to mají jednodušší, ale po Maxově vzoru mě taktéž bedlivě pozorují. I oni reagují na druh tašky, který beru do ruky, avšak mnohem větší váhu dávají oblečení. Když se obléknu takzvaně "za dámu", tak se neunavují ani vstát a s rezignovaným klidem přihlížejí mé klasické předletové kontrole: doklady, mobil, klíče od auta, klíče od domu... Nevím přesně, jak rozeznávají "stav dámy" - možná podle té kapky parfému, která přeměnu z běžného stavu dovršuje.

Jsme-li oblečena neutrálně, přesouvají se do předsíně a s napětím sledují, po jakých botách sáhnu. Tady je vždycky naděje, že si obuju botasky a půjdeme do vesnice do krámu. To znamená skrývané napětí a pohledy poletující mezi mnou a obojky, visícími na kličce u okna. Jak s nimi zachřestím, je vyhráno!

Největší pozornost mi ale věnují, když se - téměř jakkoliv oblečená - natáhnu po svých čtyři a půl roku starých modrých horských botách. Mám je stejně dlouho jako psy, a podle toho také vypadají. Pořád jsou pohodlné, spolehlivě chrání nohu až po kotník, ale parádu už s nimi nenadělám. Jsou totiž boty psí. A když vidím jejich nadšené tance, slyším Kazanovo radostné vytí a snažím se zavázat si tkaničky za jejich poněkud neurvalé chlupaté a zubaté asistence, tak vím jedno: pro ně to nejsou obyčejné boty. Pro ně je to jedna podoba štěstí.