Jako naschvál jsem zrovna dnes neseděla doma a odpoledne vyrazila do Oslo na jazykový kurz. Autem po ucpané dálnici daleko přes město, potom tři hodiny ve studené škole a autem po prázdné, leč klouzavé dálnici zpátky.

Přišla jsem k domu, mávla do kuchyňských oken na Martina a vešla dovnitř. Poté co jsem se prodrala přes Nazgúlí vítání, vyšel Martin do předsíně a povídá: "Byl tu nějaký chlap a něco ti tu nechal." Koukala jsem na něj jako puk. Co mně to mohl kdo nechat? Fakturu za internet? A proč by to nosili osobně?

Vešla jsem do kuchyně a tam na pultu leželo zabalené něco. Pravda, mohlo to být skoro cokoliv, třeba i samopal - takového papíru na tom bylo! Ale já jsem holka zkušená a tak jsem začala tušit, že to vypadá na důkladný protimrazový kabátek pro květiny. Koukám na Martina, ale ten jen krčí rameny. V očích se mu zablýsklo a s potěšením mi zopakoval, že to přinesl nějaký chlap!

A tak jsem začala rozbalovat. Dvě vrstvy krásného papíru, dvě vrstvy Aftenposten, tedy novin. A potom se objevila. Žlutooranžové růže sršící sluncem a vznešeností, něžné zlatisté narcisky a zeleň všelijaká, mnohými tvary laskající oči unavené věčnou bělobou sněhu a ledu. Stylově, na zlaté šňůrce byla pověšena malá obálka s psaníčkem.

Nedočkavě ji otvírám a... vidím... Zvířetníci. Teprve potom mi to doopravdy došlo. Lidi, to byla taková nepředstavitelná radost, takové štěstí, že jsem se zcela klasicky rozbrečela a nemohla jsem přestat. Martin na mě koukal s láskyplnou shovívavostí, jelikož za ty roky už o mně ví své. Marek se tvářil stylem "no jo, naše maminka..." a psi žasli, co že to dělám. Kazan nejspíš uvažoval, koho by měl kousnout, když tu najednou z ničeho nic brečím.

A potom jsem se uklidnila a teď se raduji, jásám a znovu a znovu nemohu věřit vlastním očím. Dovedu si představit, že to musela být akce značně náročná a pořád nepřestávám žasnout nad tím, že se do takového dobrodružství pustili lidé, kteří se vlastně neznají! Tedy neznají... spíš se osobně nepotkali. Myslím totiž, že my tady na Zvířetníku se ve skutečnosti známe velice dobře!

A tak vám všem chci také něco říct. Jsem psavec nejen povoláním, ale i samou podstatou. Jako taková bych ovšem nebyla ničím, kdybych neměla čtenáře. A vy jste ti nejlepší čtenáři, jaké si jen může autor přát. Vnímaví, citliví, pozorní, se smyslem pro humor a navíc disponující laskavostí, která vám dovoluje prominout autorovi, když zrovna neměl nejšťastnější den.

Takže když to shrnu: Díky vám všem za jeden z nejkrásnějších dní, jaké jsem kdy zažila.

Vaše Dede