22.11.2019 | Svátek má Cecílie


BTW: Nečekané konce

16.2.2007

Tento týden mi Nazgúlové zase dali. Když se na ně teď dívám, jak si pokojně podřimují, nevěřila bych, že mě po dva dny za sebou pořádně vyděsili. To bylo tak...

Příběh s kočkou

Již druhý den poté, co jsme se přistěhovali do našeho norského domečku, jsem zažila nemilé překvapení. Byla už tma a zrovna jsem se vracela s Nazgúly z vycházky. Kousek od našeho domu jsem najednou uviděli starého pána, který vedl na vodítku nějakého malého pejska. Přitáhla jsem psy k sobě, aby se mrňous neleknul a šli jsem jim vstříc. Najednou jsme zůstali v úžasu zírat - já i Nazgúlové: na tom vodítku nebyl pejsek, ale velká černá kočka! Ta si stoupla bokem, výhružně se naježila a syčela na psy kočičí kletby. Ti však byli natolik perplex, že se nezmohli ani na zakňučení. Jenže jsem úplně viděla, jak jim to v hlavě šrotuje. "Tohle musíme prozkoumat!" četla jsem v jejich zájmem rozšířených očích. Tůhle... řekla jsem si zase já a vyhlásila trvalou bojovou pohotovost. Norsko - Daník - ale stálo to za to...-

Trvalou proto, že pán s kočkou se vyskytuje na cestě kolem domů několikrát denně. Varovala jsem všechny členy rodiny a je zákaz chodit kolem domu s puštěnými psy. Od té doby jsme všichni tuto podivnou dvojici potkali mnohokrát a bylo vidět, že psi jsou napnutí čím dál tím víc. Je to doopravdy kočka? "Nesmíš," pravila jsem vždy hromovým hlasem a v duchu si zoufala. Kočka, která může utíkat, má tady okolí milion způsobů, jak psům uniknout nebo se schovat. Ale kočka na řemínku?

No a potom se konečně stalo to, čeho jsem se od začátku obávala. Začalo to nevinně. Martin přiletěl večer ze služební cesty a bylo třeba pro něj zajet na jedenáctou na nádraží. Rozhodla jsem se, že spojíme večerní psí vycházku s úlohou bodyguardů a jeli jsme tak Martinovi naproti všichni tři. Psi byli pochopitelně nadšení, každé potenciální dobrodružství vítají velmi radostně. Když jsme přijeli domů, bylo asi čtvrt na dvanáct v noci, což obvykle znamená, že naše poklidné předměstí již dávno hluboce spí. Bohužel, ten den tomu tak nebylo.

Nevím, jestli měla kočka nějaké zažívací problémy, nebo její pán nemohl usnout, ale oba se tiše objevili ve stínech za domem. My jsme si jich nevšimli, psi samozřejmě ano. Ještě jsem nestačila otevřít pořádně kufr od auta, když psi vyklouzli ven a konečně volní se hnali jako temné vlčí stíny k pánovi a kočce. Srdce mi zmrazila hrůza při představě, že psi zabijí kočku pánovi přímo pod nohama. Jediné, co jsme s Martinem stihli, bylo zavolat varování.

Jenže... Nazgúlové nás opravdu překvapili. Zaskočila je skutečnost, že kočka neutíká? Nebo se zúročily ty měsíce, kdy jsem je nutila sžívat se s našimi kočkami a vymlouvala jsem jim všemi možnými způsoby odvěkou kočko-psí nesnášenlivost? Každopádně místo vraždy v přímém přenosu se odehrávalo podivné divadlo, kdy si Nazgúlové chtěli čuchnout a kočka jim do očí děsivě nadávala. Norsko - Kazan - příště do toho jdu zase!

Potom už stačilo jen zařvat, aby se vzorně vrátili, sedli si přede mne, upřeli na mne velmi pozorné pohledy a předstírali absolutní nevinnost. Kdybych neviděla vodítka, která za sebou vlekli ve sněhu, a neslyšela nadávajícího pána (nezůstal za kočkou pozadu a vůbec se mu nedivím - ještěže jsme nerozuměli...), mohla jsem jim zrovna přeleštit svatozář. Zatímco se Martin omlouval, předvedla jsem těm dvěma bestiím rozhněvaného vrchního psa, takže značně schlípli. Ale stejně jsem měla pocit, že jim to stálo za to. Museli přece zjistit, jak to s tím tvorem je, ne?

Příběh s losicí

Den na to jsme ráno jako obvykle jeli na dlouhou vycházku do lesů k jezeru. Psi se chovali téměř vzorně, což znamená, že lítali kolem, ale zůstávali na dohled. Přesto jsem byla ostražitá, protože v předcházejících třech týdnech mi dali najevo, že nějaký ten los je zpátky a oni si tohle divadlo nenechají ujít ani za nic. I když se v poslední době hodně zlepšili, pokud jde o poslušnost (jsou odvolatelní i od psů, neotravují svojí zvědavostí lidi), bylo mi jasné, že losa za pamlsek rozhodně nevymění.

Jak jsem poznala, že běhali zrovna za losem? Jednoduše. Když ho našli, štěkali. A oni jinak (pokud nehlídají), nikdy neštěkají. Los se v jejich pohledu totiž zařadil do kategorie nedostupná kořist, hezky vedle zakoulovaného ježka a kočky na stromě. A na ty se podle Nazgúlů aspoň řve, když už s nimi jinak není žádná legrace. Minulý týden byl ale klid a psi se ve svém běhání nikdy nevzdálili daleko. Doufala jsem, že los měl tolik rozumu, že od jezera odešel. Vždyť co je to za prostředí pro divokého tvora, když je to tam neustále plné lyžařů, dětí a volně pobíhajících psů?

Nevím, kdy se už konečně odnaučím svému nekritickému optimismu. Ten den jsme už měli za sebou velké kolečko kolem jezera a vraceli jsme se na parkoviště. Je to asi 1,5 kilometrový úsek jakési "magistrály", rovné zpevněné cesty lemované příkopy, která spojuje parkoviště s jezerem. Projde po ní tak 90 % návštěvníků této oblasti, chodí tu lidé, běhají lyžaři, psi a koně. Rušnější místo v okolí nenajdete! Norsko - koně - Tak děvčata, jedem!

Psi si běhali kolem cesty a zdatně čuchali. No a pak to přišlo. Jednu vteřinu obdivuji Kazanovu pružnost a sílu, jak se probíjel hlubokým sněhem, a najedno jako když do nich střelí a oba zmizeli v houští na kraji lesa. Nejdřív jsem se nijak neznepokojovala - v tu stranu je jen úzký kus lesa mezi dvěmi cestami a navíc tam teče poměrně široký potok. Tímhle směrem mi prostě nikdy neutekli. No, ani tentokrát neutekli. Nemuseli. Ta losice stála přímo na kraji toho úzkého proužku lesa a znechuceně se na ty otravy koukala.

Párkrát se otočila po psech, ale ani se po nich nesnažila kopat. Byla maximálně padesát metrů ode mne a já prvně mohla sledovat, jak to vypadá, když ji psi najdou. Teprve po pár vteřinách mi došlo, že dnes psi vlastně neštěkají. A potom jsem už fakticky nevěřila vlastním očím. Naši vlci tu losici nehonili, oni si s ní snad pokoušeli hrát! Bylo vidět, že je strašně zajímá a pokud šlo o tu kravku divokou převelikou, tak ta si z nich dělala asi tolik, co fešná slečna z pískajících mladíků. Byla bych tam stála ještě dlouho, jenže losice se rozhodla přeběhnout přes cestu kousek ode mne, takže jsem se radši uklidila z cesty.

Psi jí mínili dělat ještě chvíli galantní doprovod a utekli za ní. Přiznám se, že tváří v tvář losovi jsem na psy nehodlala křičet. Nechtěla jsem v takhle majestátním zvířeti vzbudit nežádoucí pozornost - už proto, že v dohledu bohužel nebyla vhodná skála, na kterou by se dalo příležitostně vylézt.

Tady by mohla příhoda skončit, ale přesto bych se ráda zmínila ještě o pár drobnostech. Tak pět minut před tím, než psi losici objevili, přecválali po cestě, kde jsem stála, dva koně směrem k jezeru. Chvilinku poté, co zmizela, se ti dva krokem vraceli, nicméně proti nim se blížila kavalkáda několika dalších cválajících koní! Jezdci se zastavili, vzájemně se zdravili a do toho se ještě objevila paní s čokoládově hnědou labradorkou, která poštěkávala, jelikož byla z koní nervózní. Prostě provoz jak na Václaváku. A na takovém místě se líbí divokému losovi! Není ta příroda někdy zvláštní? Norsko - koně

Ale zpátky k příhodám. Psi se vrátili chvilku poté, co se jezdci zase rozdělili a rozjeli každý svou cestou. Samozřejmě se tvářili zkroušeně a automaticky nastrkovali hlavy k uvázání. Vynadala jsem jim, ale srdce v tom úplně nebylo. Víte, když vás vlastní psi během dvaceti čtyř hodin dvakrát vyvedou z míry tím, že nejsou agresivní tam, kde to čekáte, člověk se přece jen zamyslí, než jim jejich skutky vyčte.

Samozřejmě vím, že měli okamžitě přijít, los nelos. Také vím, že teď zjara je budu muset držet podstatně víc zkrátka (ostatně od března mají psi volný pohyb v lese zakázán), protože co neznepokojí dospělou losici, může špatně dopadnout pro losátko telátko. V hloubi duše mě ale jejich chování potěšilo.

Netuším, jestli je to výsledek mé výchovy, nebo jsou takoví prostší "od přírody", ale vím, že ještě před rokem šlo v jejich přítomnosti kočkám o život. Takže i když to v obou případech byla trestuhodná neposlušnost, přece jen mě úplně nezklamali...



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!