28.3.2024 | Svátek má Soňa


BTW: Následovníci

28.11.2005

Začínala jsem tím, že mě následovalo jedno jezevčičí štěně. Vzhledem k tomu, že k nám přišlo v době, kdy jsem byla v sedmém měsíci těhotenství, nepostrádalo to komické prvky. Štěně byla mrňavé a odmítalo být samo. Nejradši mi spalo na břiše nebo loupilo mezi hračkami tehdy čtyřletého Andyho.

Jeho následovnictví tak bylo hojně protkáno kvičením, když mu hrozilo zašlápnutí a vřískotem, když se domníval, že ho skřípnou dveře. V době těsně před porodem jsem se už naučila našlapovat jako Sioux na válečné stezce, jelikož Max mohl být kdekoliv a já neměla šanci ho včas uvidět.

Po mnoho dalších let mě následoval rozumnějším způsobem, ale se stejnou zarputilostí. "Jdeš paničko do kuchyně, obýváku, koupelny nebo na záchod? Tak jdu s tebou. Kdoví, co by se mohlo stát, kdybych na tebe nedohlídnul..."

Když přišla štěňata - Nazgúlové, to byl teprve šrumec. Jeden nevěděl, jak se honem vyhnout tomu množství tlap a ocásků nacházejících se zdánlivě všude. Štěňata byla narozdíl od Maxe poměrně tichá, ale následovala (a překážela) stejně vydatně. Zkuste si podniknout cokoliv obyčejného nebo dokonce nenápadného, když máte v patách tři psy!

Když Nazgúlové dospěli do puberty, zasáhl opět Max a to mocí vedoucího psa. Panička patří přece především jemu a tak Nazgúlí následovnictví poměrně dost omezil. Nemluvila jsem mu do toho - nechtěla jsem mu podkopávat autoritu a potom, jak stárnul, visel na mě čím dál tím víc. Neexistovaly zavřené dveře mezi mnou a jím, a pokud tomu tak bylo, byl ochoten se skrz ně s neústupnou trpělivostí prokousat. Tak poslední dva roky už Max odmítal beze mne i opustit zahradu - to už jsem musela být prokazatelně déle pryč, aby byl ochoten vyjít s někým jiným na procházku. Zkrátka závislák.

Po jeho odchodu za duhový most jsem měla kolem sebe nejednou hrozně prázdno. Nazgúlové se drželi opodál a mě nikdo nenásledoval při pochůzkách po domě. Ale situace se mění, teď mám následovníky dva. Nejhezčí je to ve chvíli, kdy tvořím.

Sedím na psím dvoukřesle, nohy opřené o psí křeslo, na klíně notebook. Objeví se Nazgúlové a strhne se krátké vyjasňování kompetencí, které vyřeší, kdo z nich se mnou bude sdílet dvoukřeslo a kdo se mi skulí na nohy. Následuje uvelebování, rovnání četných rezatých tlap, hlavu položit někam výš (nejlépe na polštář, ale moje nohy také nejsou k zahození). Končí to hlubokým povzdechem, jazyky se urovnají v tlamách, oči se zavírají. Na huňaté ohony už obvykle nezbývá místo, takže jakmile jejich majitel podlehne lákavém spánku, uvolněně visí z gauče dolů.

Jakmile se pohnu, oči se otevřou a chlupáči věrni povinnosti, kterou si sami uložili, se pohnou za mnou. Ke kuchyňské lince, do chodby pro dřevo, do pracovny k velkému počítači. Kdybych jim to dovolila, tak by byl nával i na záchodě. Jenom do koupelny vycházejí pouze podmínečně - sprcha musí zůstat netknutá. Šplhají za mnou i do podkroví a to navzdory tomu, že tam vedou příkré mlynářské schody (a že tam nemají co dělat :)).

Jsou dva. Zaberou spoustu místa. V závislosti na svých předchozích činnostech dokáží občas opravdu nelibě zapáchat. Ale já jsem zase spokojená. Mám svoje následovníky...