BTW: Namočeni v zeleni

Tak např. my. Z okna ložnice koukáme na stromy velkého parku, který vede z "našeho" kopce dolů k moři. Tvoří ho v zásadě dvě části - ta jedna je upravená, s dokonalými trávníky , lavičkami a dřevěnými moly. Ta druhá,větší, je tvořena prostě smíšeným lesem protkaným pěšinami a divokým kamenitým pobřežím s malými skrytými plážemi. Do parku chodí každý, ale my máme štěstí, že tam můžeme s Nazgúly brouzdat v době, kdy tam skoro nikdo není. V našem případě to bývá kolem poledne a pozdě večer.

Ostrov Kalvoya je pár minut od nás - pokud ovšem jedete autem. Upravené cesty, obrovské louky, kusy lesa a pobřeží, kde se střídají strmé zvrásněné kamenné hřbety s krotkými zátokami. Právě do nich je navezen písek, takže ostrov má několik velmi pěkných pláží (včetně nudistické s názornou vývěskou...:))). "Normální" žlutý písek se na zdejší pláže musí vozit - prý ho ke břehu foukají z nákladních člunů. Přirozené pobřeží je kamenité a pokud tu nějaký písek je, tak je hrubý a tmavě šedý. Ostrov je chráněnou přírodní rezervací a přestože je hodně uzpůsoben potřebám odpočívajících lidí, tak se očekává, že se tam tito budou chovat slušně. Kolem cest jsou informační tabule upozorňující na zdejší pozoruhodné rostliny živočichy. Bylo by fajn, kdyby nebyly jen v norštině - takhle si jen představuji, co tam může být napsané.

Hned u mostu vedoucího z městečka Sandviky na ostrov je loděnice, kde mají zdejší mořští kajakáři ustájené své lodě. Často se tam s nimi ráno potkávám - vyplouvají trénovat snad každý den a to za jakéhokoliv počasí. Je na ně moc hezký pohled, když tiše a velmi rychle proplouvají fjordem. Nejčastěji vídám lodě s dvoučlennými a čtyřčlennými posádkami a při pohledu na ně se nemohu ubránit představě vikingských lodí. Když se však za ostrovem objevil drakkar, určitě to bylo poněkud působivější...

Mluvila jsem s nimi jne jednou a to díky Daníkově návštěvní mánii. Musím bohužel přiznat, že jakmile Daník vidí otevřené dveře kamkoliv, bere to jako pozvánku a pokud nejsem zatraceně v pozoru, určitě tam strčí aspoň svůj zvědavý čenich. No a jednou mi takhle utekl do loděnice. Miluje lidi a je mi jasné, že jim tam zatančil svůj obvyklý vítací taneček, jakousi etudu na téma "Strašně rád vás vidím, nemáte tu něco dobrého pro malého pejska?" Naštěstí v něm nejspíš opravdu viděli jen toho malého zvědavého psa, protože jsem neslyšela žádné výkřiky a na mé omluvy se jen pousmáli a pokrčili rameny. Zrovna se vrátili z vody, tak nejspíš neměli ani na dlouhé řeči náladu.

Zajímavější bylo, když jsme jednou ráno objevili u jedné ze zátok postavený červenožlutý stan a vedle položené dva kajaky. Daník se tam rozběhl a začal svým nenapodobitelným způsobem poskakovat kolem. Kazan se přidal a obíhal stan v poněkud opatrnějších kruzích. Brzy se zevnitř ozvaly hlasy a to byl poněkud problém. Daník byl nadšen - mluvící bublina! Kdo ví, třeba tam bude i nějaká ta mlska, ne? Nebo ho aspoň někdo podrbe za ušima! Než jsem je stačila zpacifikovat (když se člověk směje, tak psi moc neposlouchají), ukázala se ve vchodu do stanu střapatá hlava a Daník se nakonec toho podrbání i dočkal. Ten šašek prostě hrozivě vypadat nedokáže...

To vše je takříkajíc městská příroda. Ale stačí sednout do auta a po nějaké půlhodině se už nacházíme v přírodě opravdové. Lesy, kopce, jezera... stačí si vybrat. Tento týden má Marek prázdniny, takže jsme si včera k jednomu takovému jezeru vyjeli. Cesta od parkoviště byla pěkná, počasí obstojné, vypadalo to na prima výlet. Jen nebýt té střelby! Někde vedle snad musí být střelnice, či co, protože to tam dunělo jak u Verdunu. Ale nikdo z přítomných si toho nevšímal, takže jsme si toho po nějakém čase nevšímali ani my.

Potkávali jsme spoustu psů. Většinou to byli různé druhy ohařů a setrů. Řeknu vám, nikdy jsem neviděla těchto ras tolik pohromadě! Zdejší lidé si potrpí na čistokrevné psy (voříšky téměř neuvidíte - aspoň ve městě) a já prvně nechala Nazgúly běhat s Gordon setrem! Taky jsme potkali slečnu s dvěma salukami, či starší manžele s velkým hnědo-bílým ohařem, který se nepodobal ničemu, co jsem znala z atlasu psů. Všichni psi ale měli jedno společné - byli mokří.

Není divu. To jezero (či spíš v tomto případě velikánský rybník - mělo to hráz) byl opravdu psí sen! Krásné, čisté, s pozvolnými většinou zalesněnými břehy, takže všude bylo plno klacků k aportování. Marek s Martinem si tu užili svoje, když ho v neděli obcházeli - cestou necestou, přes potoky, bažiny, skály, rokli a vodopád. Nadšeně mi vykládali nejen o přírodě, ale i o medvědovi. A o psech. Takže i včera vedla naše cesta především za medvědem. Tedy, abyste si nepředstavovali kdo ví co - ten medvěd je bronzový a stojí asi v polovině obcházkové trasy jezera - bereme-li to od hráze. Je to velice věrná socha, stojí pěkně na skále a pro člověka má takový příjemný kukuč. Ne tak pro psy.

Už v neděli se z něj prý mohli zbláznit, takže jsem čekala, co uvidím. No hlavně jsem uslyšela. Slézala jsem zrovna poslední kopeček (stezka prudce klesala po mokré skále), tak jsem Kazana radši pustila, aby mě nestáhl s sebou - po čtyřech se po té skále totiž chodí mnohem snáz. Najednou slyším hromový štěkot. Ano, Kazánek objevil medvěda a rozčiloval ho stejně, jako před dvěma dny. Se vší obezřetností obíhal sochu, děsně štěkal a opatrně útočil. Daník chvilku váhal, ale potom se přidal po svém. Nejdřív na medvěda z dálky nejistě štěkal a potom mu přišel olíznout nos. A bylo vymalováno. Teprve potom našim hrdinům došlo, že tenhle medvěd je nejspíš nesežere...

Byla to moc hezká procházka a psi se nejen vylítali, ale taky hezky namočili (v případě Daníka) a důkladně si zaplavali (v případě Kazana). Jednou jsem se mu musela smát. To mu Marek hodil do vody klacek (normální velikosti - něco přes půl metru) a Kazan ve vodě našel více než čtyřmetrovou kládu. Statečně popadl do zubů jednu z vyčnívajících větví a táhnul. Vypadal jako remorkér táhnoucí zaoceánskou loď. Nakonec pochopil, že tudy cesta nejspíš nevede, našel původní klacek a plaval ke břehu, kde už nedočkavě poskakoval Daník, aby mu mohl ten klacek sebrat...

Příroda však dokáže Kazana i rozčílit. předevčírem jsme byli na ostrově a náhodou nepršelo. Aby psi náhodou a výjimečně nepřišli domů sušší, házel jim Marek klacky do moře. Kazan jako obvykle neodolal, nicméně při jednom z výletů za klackem zaregistroval párek kachen. Okamžitě změnil směr a evidentně se rozhodl ty podivné plavající slepice prohnat. Ale ouha. Ať plaval jak mohl, kachnám stačilo jen trošičku zabrat a bezpečně se mu vzdálily. Kazan napjal všechny síly a zrychlil. Kačer se podíval na Kačerovou (přísahala bych, že spiklenecky zamrkal) a v bez jakékoliv námahy a navíc v dokonalém zákrytu funícího Kazana obepluli o nějakých 180 stupňů. Chudák pes! Takhle se znemožnit... Slitovala jsem se nad ním a přikázala mu se vrátit. Poslechl, ale ty kachny mu nešly z hlavy. Obíhal zátoku, kňučel a tvářil se ublíženě. Takhle to přece být nemá!

Výsledkem všech těchto skvělých dobrodružství jsou ovšem mokří psi. Pořád. Každý den. Víte, co je za dřinu ty bestie aspoň trochu vysušit? Kdyby aspoň spolupracovali a byli ochotní schnout na báječných teplých molitanových peleších, které dostali darem od JanyBa! Ale kdepak, potvory jsou přesvědčené, že úplně nejlíp se schne na parketách v obýváku. Nebo rovnou na gauči. Ajaj, a ty řeči, co pořád mají, když se je snažím sušit!

Tak by mě zajímalo, jak to vlastně dělají domorodci. Být mokrý je jednoznačně nejčastější stav psů, které u nás (tedy poblíž moře) potkáváme. Počítám, že to nějak řeší, ne? Třeba mají v předsíni sušičku na psy - něco jako tělový fén. To je totiž můj sen. Z jedné strany strčíte mokrého psa a za chviličku z té druhé vyleze suchý, spokojený a nepáchnoucí hafan. No dobře, vymýšlím si. Ale nebylo to báječné? Jak to, že v době kosmických technologií ještě nikdo s něčím podobným nepřišel?

PS: Fotky jsou z mobilu a jasno nebylo. Omluvte prosím horší kvalitu :)) D. R.