BTW: Na tý louce zelený aneb o torpédoborci
Kazan je pes hravý a jako takový předpokládá, že hraví jsou i všichni ostatní. Připomíná mi skalní fotbalové nebo rugbyové fanoušky, kteří ve svém opojení z míče poletujícího nad zelenou trávou naprosto nedokážou pochopit, že to ty ostatní třeba vůbec nebere.
Kazan mistr ve vymýšlení si vlastních vlastních her a jejich pravidel, přičemž Daníka nutí je akceptovat. Ten na hru někdy přistoupí a někdy ne. Jenže Kazanovi je to v jeho svatém nadšení fuk – Daník prostě hrát bude a basta fidli. 
Abych se vrátila k té zelené louce. Kousíček od našeho domu se rozkládá veliká louka, pravidelně sečená, nádherné místo ke všelijakým hrám. Po odpoledních je tam živo – na louce je několik fotbalových bran, chodí tam hrát děti i dospělí. Ale ráno a kolem poledne bývá louka prázdná. A to je čas pro nás.
Kromě toho, že pravidelně sekaná louka je pokrytá měkkým hustým trávníkem, je v tom zdejším upršeném podnebí většinou i báječně pružná a vysloveně vybízí k běhu a dovádění – a to nejen psy:)) Kazan na ni vždy vběhne celý natěšený, cválá kolem a vyhazuje přitom jako rozdováděný koník. Je na něj nádherný pohled – tolik živelné síly a radosti!
Nicméně ledva si vybije první nával nespoutané energie, zaměří Daníka a změní se v torpédoborce. Daník to velmi dobře zaregistruje a ztuhne na místě a ostražitě hledí. Kazan se tváří jako by nic, stojí nebo i sedí, ale v jeho postoji je něco nezpochybnitelného. Stal se torpédoborcem.
Obvykle se potom události vyvíjejí následovně. Kazan sleduje Daníka a tváří je jakoby nic. Jisté napětí v jeho těle však pozornému divákovi napoví, že je ve skutečnosti připraven přepnout v sekundě na třetí kosmickou a vyrazit. Kam? No přece na Daníka!
Daník to ví a stojí – stejně napjatě jako Kazan – takových padesát šedesát metrů daleko. Stojí, nebo pomalu obchází po hraně neviditelné kružnice tak, aby se ke Kazanovi ani nepřibližoval, ani se od něj nevzdaloval. Obojí totiž znamená, že se Kazan rozeběhne. Nevím přesně, jak funguje spouštěcí moment – připomíná to totiž hru "kdo dřív mrkne". Ale když se TO stane, vystartuje Kazan jak dělová koule a nabere Daníka pořádný bodyčkem. Další průběh se liší podle toho, jak dlouho Daník střetnutí oddaloval. Pokud to moc neprotahoval, tak do něj Kazan jen vrazí a předvede ukázkové bestiální "uáá" (znáte to – každá bestie ve filmu ve stanovený čas otevře tlamu a zařve uááá – sem tam k tomu ještě chrlí plameny...:)) a natěšeně pobíhá kolem v naději, že si Daník střihne druhé kolo.
Pokud však Daník chodí po oné pomyslné kružnici zbytečně dlouho, následuje po "uááá" dobře sehraná bitka, při které nezasvěcenému pozorovateli může běhat mráz po zádech. Daník většinou znechuceně nakrčí čenich, odvrátí hlavu a celým tělem dává najevo, že takovéhle barbarské hrátky jsou pod jeho úroveň a vůbec, proč bychom se nemohli chvilku věnovat třeba poezii?
Kazan odvrkne, že na takovéhle blbosti ho neužije, a křepkým krokem vykročí na čuchačku, přičemž Daník se k němu tak za dvě vteřiny přidá a je po legraci.
Předevčírem se však situace vyvinula jinak – a zajímavěji. Jako obvykle jsme vyšli na louku a jako obvykle netrvalo dlouho a z Kazana se stal torpédoborec. Stejně obvyklé bylo Daníkovo chování. Napruženým krokem pomaličku putoval po pomyslné kružnici, když tu náhle došel k jedné z fotbalových bran. 
A úplně jsem viděla, jak se mu v hlavě vylíhl Plán. Najednou se změnil celý jeho postoj a vcelku klidně si sedl těsně k rámu brány a bokem se opíral o síť. Kuk Kazane! Zkus do mě vrazit a zamotáš se, heč! Nastražil uši a tlama se mu opatrně smála. Opatrně proto, že znal svého podvojníka...
Kazan se zamyslel. Potom torpédoboreckým krokem přešel kus vpravo – ne odtud to nepůjde. I přesunul se víc vlevo – ani tady není dobrý úhel. "Ten prevít to úplně zkazil!" žalovaly mi jeho oříškové oči. Usmála jsem se na něj – no musíš si poradit! A poradil. Sice to nebyl ten správný torpédoborecký bodyček, ale nakonec Daníka od brány odloupl. Jenže Daník se naštval.
"Tak krásně jsem to vymyslil a ten prevít mi to zkazil!" žalovaly mi tentokrát oči čokoládově hnědé. A jak byl v ráži, tak se do Kazana pustil. Naštvaně zamručel a ukázal, že i o deset kilo lehčí pes umí pořádně drcnout. Následná pseudorvačka potom vypadala jako boj na život a na smrt. Skončila stejně rychle, jako začala a naprosto nedotknutí Nazgúlové se rozeběhli po louce za dalšími dojmy.
Jen Kazan se na mě ještě obrátil a zcela nepokrytě se smál. Dopadlo to skvěle, ještě líp než obvykle – kdy se mu naposledy podařilo vyprovokovat Daníka k pořádné rvačce? Musela jsem ocenit jak Daníkovu chytrost, tak Kazanovo umění najít ve všem kus potěšení. A tak mě napadlo – kdo vlastně ten den vyhrál?
***
Pozn.: omluvte prosím horší kvalitu fotek – bylo hodně pod mrakem a fotila jsem mobilem...
A tady jsou barevně podzimní fotky, které jsem stáhla z mobilu, když jsem připravovala článek - kdo má rád barevné javory, ten si přijde na své!:))
***
