Láska na první pohled je fenomén zpracovaný nejen v umění, ale také vědecky. Takže víme, že na takovém vzplanutí se rozhodně mnohem víc podílejí hormony a feromony, než lidský mozek. Jediné, na co se v takovém případě můžeme spolehnout, je štěstí. To má dvě formy - buď je to doopravdy ten pravý a je nám milý i tehdy, když zmizí kouzlo zamilovanosti, nebo to ten pravý není a my projdeme tímto krátkodobým pomatením více méně bez jizev. Pokud štěstí nemáme, tak nám ty jizvy mohou otrávit zbytek života. Nicméně láska na první pohled má poměrně velkou publicitu, takže člověk většinou ví, že pokud je zamilován, neměl by si věřit ani pozdravení.
Jenže v běžném životě je to jinak. Vezměme si třeba nástup do nového místa, školy, nebo prostě jenom návštěvu. Co vidíme, když tam přijdeme poprvé? Všechno? Ano a ne. Přemíra nových vjemů obvykle znamená, že si přetížený mozek dosadí za některé skutečnosti, hlavně za ty, které nejsou přímo v centru naší pozornosti, naše představy. Tedy shrne pár hlavních bodů, které si pamatujeme a obalí to omáčkou umíchanou z našich předchozích zkušeností, představ, předsudků a přání. A výsledek? Přesné vědomí o skoroskutečnosti. A právě tehdy se dá nadělat spousta chyb.
Tak například špatně ohodnotíme lidí. Dám příklad. Náš dojem: "Tohle bude určitě děsná baba - je tlustá, na stole má nějaký prášky a tváří se kysele. A vedle ní budu muset sedět. Ach jo." Dojem za dva měsíce: "Jo Bětka? Ta je fajn. Ráda se zasměje, věci bere s nadhledem a dokáže mě nepraštit, když za ní co hodinu chodím s nějakým dotazem." A jak vznikl první dojem? Bětka se právě vrátila od zubaře, který jí vytrhnul zub a nadopovaná jako tykev zírala ztuhle na svět. A hned z ní byla děsná baba.
Nebo jiný příklad. Někdo nás zaučuje do nové práce. "Tohle vyplnit, potom to dát tam, nezapomenout na toto, takhle se přihlásíš, takhle to odešleš, na tohle nesmíš zapomenout nebo tě šéf vlastnoručně uškrtí." První dojem: Snažíte se, šílíte, zoufáte si, tupě zíráte. Tohle prostě nikdy nezvládnu. To se dřív oběsím... Za dva měsíce: už mi to jde. Je to logické. Na většinu věcí nezapomenu. Za půl roku: Brnkačka. Co kdyby se tohle udělalo tak, nebylo by to jednodušší?
Potíž s prvním dojmem je v tom, že si jeho nebezpečí většinou vůbec neuvědomujeme. Kolikrát nás ani nenapadne, že vlastně o první dojem jde. Já sama si vzpomínám na celou řadu svých chybných prvních dojmů, ale jako zářný příklad, používaný jako varování sebe sama, si často připomínám příhodu, která se mi stala v pouhých dvanácti letech.
To jsem totiž poprvé přišla na jízdárnu, která se posléze stala více méně mým druhým domovem. Prováděla mě kamarádka, která tam chodila už více než šest měsíců, tedy v mých očích starý mazák. Chodily jsem od boxu k boxu a já jsem měla vlastně první příležitost dosyta si pomazlit opravdové koně. Do té doby se mi dařila jen letmá setkání, byť teoreticky jsem problematiku koňstva ovládala na poměrně vysoké úrovni. Hnědák, ryzák, světlý hnědák, černý hnědák, další a další hnědák, naštěstí ale také jeden bělouš a jeden vraník. Co vám mám říkat, horko těžko jsem si zapamatovala aspoň toho bělouše s vraníkem.
Na konci tohoto šťastného dne přeplněného zážitky jsem koukala do výběhu, kde postával jeden z mé strany neidentifikovatelných hnědáků, a zcela vážně jsem se kamarádky zeptala: "A prosím tě, jak je vůbec venku od sebe poznáte? Samozřejmě za dva měsíce jsem je zblízka spolehlivě poznala i já, a za dalších pár měsíců mi stačil pohled na typický krok, způsob nesení hlavy nebo křivky hřbetu.
A právě tento křiklavý případ si vždy připomínám, když mám tendenci něco zbrkle hodnotit. Lidi, zvířata, práci, události. A skutečně to pomáhá. Jenom si nejsem jistá, jestli je tato zkušenost přenosná. Takže se obávám, že kluci se asi budou muset s ošidností prvního dojmu vypořádat po svém...