28.3.2024 | Svátek má Soňa


BTW: Na běžkách

29.1.2007

No dobrá, všichni to asi nebudou, ale naprostá většině určitě. Kde se lyžuje? Všude, kde se udrží sníh. Kdo lyžuje? Každý, kdo se udrží na nohou a má trochu času. Připadá vám to přehnané? Dobrá, pokusím se to popsat trošku přesněji. Norsko - na jezeře

Běhání na běžkách vyhovuje norské nátuře z několika důvodů. Za prvé: je to pohybová aktivita, která jednomu dokáže příjemným způsobem zdvihnout tepovou frekvenci. Za druhé: provozuje se to v přírodě, kam jsou Norové vábeni velmi silným atavistickým pudem. Za třetí: běhat se dá v individualistickém vytržení, soutěživě s přáteli nebo s celou rodinou.

Norové vynikají ve všech disciplínách a na běžky chodí už i kojenci a batolata. Vážně, nedělám si legraci... Vysvětlím to později. Za čtvrté: dá se k tomu přizvat pes, což je další nezanedbatelné plus u tak psomilného národa, jakým Norové nepochybně jsou. Za páté: je možné s sebou brát horké nápoje a do programu zařadit opékání něčeho na ohýnku. A to je nabídka, které Norové prostě nemohou odolat.

To je tak. Letos tu podobně jako jinde v Evropě nastala zima velmi pozdě, takže vypuknutí běžkového běsnění bylo zcela nepřehlédnutelné. Jakmile napadl dostatek sněhu, objevily se první lyžařské stopy. Zcela samozřejmě ve všech lesích a odpočinkových koutech kolem Oslofjordu, plus (aspoň pro mě nečekaně) ve všech parcích větších než kapesník. Ve chvíli, kdy bylo nasněženo nějakých 40-50 cm a trvanlivě mrzlo, nahradily většinu amatérských stop stopy profesionální, připravované rolbami. A to prosím i v těch parcích! Díky tomu třeba nám začíná nejbližší běžkařská stopa necelých sto metrů od domu a to bydlíme na předměstí a kousíček od moře. To by bylo kde.

A teď kdo. Každý. Dospělí i děti, muži i ženy. Děti začínají jezdit tak od tří let, zabalené do overalů se kolébají na miniaturních běžkách jako barevní tučňáčci. Nejdřív bez hůlek, potom s nimi. Rodiče je berou do parků nebo na golfová hřiště, kde si mrňata zkoušejí terén. V obchodě se sportovním zbožím jsem např. stála u pokladny za mladým (pravděpodobně) tatínkem, který s vážnou tváří kupoval růžovou soupravu zdobenou kytičkami a králíčky - běžky, vázání, hůlky a přilbu pro slečinku... odhadem tak čtyř až pětiletou. Norsko - senioři - psí i lidský...

A co ti nejmenší? Ti se vozí ve speciálních aerodynamických saních, do kterých se zapřahá jeden z rodičů - častěji tatínek. Mívají čelní sklo jako sajdkára a dětem se tam evidentně líbí. Na výlety na běžkách tak vyrážejí celé rodiny (hlavně v neděli), nebo jsou vidět party tatínků, kteří dostali na starost ratolesti všeho věku a v sobotu je odvážejí matkám z očí a z pravděpodobně uklízených domovů (převážně v sobotu). Saně mají tu výhodu, že tatínek nemusí být za velblouda, když s sebou táhne mimo běžné výstroje ještě termosky s pitím, jídlo určené na piknik a nějaké to polínko na oheň.

Pokud jde o dospělou populaci, tak běhají štíhlí i tlustí, sportovci i jedinci, které byste si lépe představili v křesle s doutníkem nebo na drbech v cukrárně. Horní omezení věku si netroufám odhadnout - viděla jsem skutečně dost staré lidi, a mohu více méně jistě tvrdit, že mezi těmi nejstaršími je více mužů než žen. Vybavení lyžařů je stejně různé, jako oni sami: od toho nejjednoduššího až k tomu nejnáročnějšímu. Všechny běžce ale spojuje jedno - fascinace tímto způsobem pohybu, zasněženou krajinou a... nemluvnost. Přestože na některých místech bývá hodně lidí, neslyšíte žádné halasné pokřikování. Výjimkou jsou samozřejmě děti, nejčastěji v situacích, kdy se odněkud řítí a vzápětí padají.

Jak jsem říkala, častými účastníky běžeckých orgií jsou také psi. Počítá se s nimi, nikde jsem neviděla zákazy, i když je možné, že na vybraných trasách může být přítomnost psů omezena. Jedinou zmínkou, kterou jsem našla, byl plakát na parkovišti u jezera, který pomocí komiksu vysvětloval přítomným majitelům psů, že ač stopa vede lesem, měli by po svých miláčcích uklízet pakliže si tito uleví poblíž upravené stopy. Prohřešky proti tomuto ustanovení jsem našla jen u parkoviště, jinak byly stopy čisté. Norsko - kluk a setr - zastávka první

Psi doprovázející lyžaře jsou buď volně běžící, nebo mají postroj a svého pána po stopě táhnou. Těch druhých je podstatně víc a při pohledu na ně pochopíte, proč Norové tak moc milují všechna ta velká lehkonohá lovecká plemena. Když jsme si vyjeli na běžkách poprvé, jeli jsme pro jistou bez psů - nevěděli jsme totiž, jak to tu chodí. Přijeli jsme a viděli... plno lidí a psů, a kupodivu skoro žádné vzájemné kolize. Možná je to tím, že lovečtí psi jsou přirozeně málo agresivní (to je prosím moje domněnka vycházející z potřeby spolupráce loveckých psů ve smečkách), nebo spíš nejsou tak agresivní lidé. Každopádně se tu a tam zamotaly dlouhé tažné šňůry psů, které přepadla vzájemná sympatie (obvykle jsou bez dlouhých řečí rozmotáni a pokračuje se dál) a občas se temperament psa neshodl s úmysly jeho pána a skončilo to pádem (lyžaře).

Nejhezčí příhodu tohoto druhu jsem zažila v sobotu. Objížděli jsme s Martinem zamrzlé jezero a najednou slyším dusot. Po jedné z širokých vyježděných "cest" se řítil gordonsetr, který za sebou táhl asi tak desetiletého kluka jedoucího na běžkách. Šlo jim to fantasticky, dokud psék nezahlédl cosi na levoboku a prudce neuhnul do hlubokého sněhu. Kluk to téměř ustál - všechna čest... Zezadu se ozvalo zavolání (asi od rodičů) a pes tedy opět vyrazil kupředu. Potíž byla v tom, že neběžel po vyježděné stopě, která plynule stoupala na břeh jezera, ale zamířil poněkud víc vpravo, kde seděla skupinka lidí konzumujících nejspíš něco neodolatelného.

Setr se rozhodl, že se přidá a bez námahy vyskočil na břeh, který však nejméně o půl metru kolmo převyšoval zasněženou zamrzlou hladinu jezera. Kluk už ovšem vyskočit nedokázal a rozplácl se na břehu, až mu nohy i s běžkami vyletěly vzhůru. Myslím, že jsme se v okolí lekli všichni, ale prudké písknutí konečně dorazilo do mozku mlsného nezvedence, takže vzorně zastavil a s úžasem sledoval svého malého pána, jak se snaží vymotat zpět na nohy. Kluk si pro sebe něco žbrblal a nemusela jsem umět norsky abych tušila, že slova byla určena onomu nevinně vyhlížejícímu zvířeti, a byla jsem si jistá, že lichotky to věru nebyly... Norsko - posezení prvobytně pospolné

Osměleni obecně vstřícným prostředím jsme se rozhodli vyrazit v neděli i s Nazgúly. Vytáhla jsem Martina z pelechu tak ráno, jak jsem dokázala, takže jsme k jezeru dorazili asi ve tři čtvrtě na deset. Aut už bylo na parkovišti dost, ale jen zlomek toho, co předchozího dne. Začátek byl dramatický, jelikož o dvě auta vedle byla zrovna "strojena" mladá rotvajlerka, která rychle získala ke svému kousku parkoviště vyhraněný vlastnický vztah a považovala za svoji povinnost chudáky Nazgúly seřvat. Naštěstí se nic zvláštního nestalo, jen jsem odvlekla pséky hloub do lesa mimo stopu, aby se před lyžováním volně proběhli a ulevili si. Vyrazili jsme v klidu a musím říct, že to bylo úžasné.

Vzhledem k časné hodině nebyl na přístupové cestě k jezeru skoro nikdo, takže psi běželi na volno a zjevně se radovali z toho, že se dnes pánečci výjimečně necourají. Rychle se utvořila formace: vepředu běžel Martin, kolem něho pobíhali psi a já se je snažila neztratit z dohledu. Idyla byla narušena jen Martinovými občasnými výkřiky typu "Krucinál Kazane, kolikrát jsem ti říkal, ať mi nešlapeš na lyže!", jelikož Kazanovi se zalíbilo na úsecích s hlubším sněhem a málo vyjetou stopou běžet těsně za pánečkem.

Občas jsme museli odvolávat Nazgúly od jiných psů, ale vzhledem k tomu, že při malém provozu byli skoro všichni hafani (s výjimkou tažných) na volno, byly vzájemné kontakty spíš společenské povahy, než aby někoho obtěžovaly nebo nedej bože ohrožovaly. Maličké potíže začaly až těsně před návratem, kdy jsme museli použít přístupovou cestu, na které se scházeli opravdu všichni, kdo jeli od aut nebo k autům. Bylo nutné psy přivázat. Máme dlouhá "běhací" vodítka a psi měli postroj. Jenže než jsme je stihli přivázat, profrčela vedle nás ona rotvajlerka z parkoviště. Norsko - zapřažený tatínek

Jo, kdyby jen profrčela! Jenže chlupatá slečna si zatím stihla srovnat dojmy a došla k názoru, že Nazgúlové jsou děsně sexy a jako emancipovaná žena se rozhodla vzít iniciativu do vlastních tlapek. Zcela zapomněla, že za sebou táhne pánečka na běžkách a mohutným skokem se vrhla mezi Kazana a Daníka, kteří tou dobou čekali, až dostanou vodítka. Copak naši chasníci byli v sedmém nebi - konečně někdo ocenil jejich mužné kvality (a obou zároveň!), ale chudák lyžař měl do dělat, aby se udržel na nohou. Hůlky se mu rozlétly do stran a skončil v podivuhodném útvaru, který by bylo možné nazvat "překřížený pluh".

Naštěstí měl páneček pro spády své fenky pochopení, takže jsme se všichni chvíli zastavili a pozorovali to láskyplné hemžení. Kde byl konec bojovnice z parkoviště! Nakonec jsme psiska rozmotali, oni odjeli a my chvilku počkali, jelikož jsme nehodlali skončit jako rukojmí vášní unesených tahounů. Cestou k autu jsem potom zjistili, že budeme muset vymyslet nový povel - něco jako "pryč ze stopy" nebo tak. Nazgúlové totiž neviděli jediný důvod, proč uhýbat běžcům, jedoucím ve stopě proti nám, takže to znamenalo vyjet ze stopy, pustit hůlku (nechat ji viset za poutko na zápěstí) a za jízdy přitahovat neochotného čokla, který trval na tom, že uhnout by měl ten druhý.

Navzdory tomu to bylo úžasné nedělní dopoledne a já aspoň vím, co budeme následující týden v lese cvičit.

 

Norsko - lyžují všichni

 

Norsko - dědo, já už nemůžu!

 

Norsko - pánská jízda...

 

 




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !