Včera večer byla pekelná mlha. Zahalila kraj těžkou peřinou, která poživačně pohlcovala světlo, tlumila zvuky a nutila člověka nevěřit vlastním očím. Vzhledem k tomu, že jsem byla na cestách, užila jsem si toho oslepujícího vlhkého bílého nic rozhodně ve větší míře, než mi bylo milé.

Včera se povedla zcela mimořádně. Čtyřicítka již byla hazardem, občas jsem se plazila dokonce na dvojku. Ve zpětném zrcátku mě oslepovala moje vlastní brzdová světla. Pracně jsem tápala po cestě chronicky známé, o které jsem dokonce kdysi nadneseně prohlásila, že bych ji už dokázala projet i napůl v bezvědomí.

A doma mě potom napadlo, že taková mlha je vlastně vcelku přesvědčivou metaforou pro některé typy lidského chování. Protože spousta lidé dokáže mít oslepující mlhu v hlavě i tehdy, když ostatní tam mají (náhodou) jasno.

Vezměte si třeba co se s námi děje, když se zamilujeme. V hlavě se bláznivě a bez kontroly roztočí pouze ta kolečka, jejichž chod se nějakým způsobem dotýká milovaného člověka, přičemž ta ostatní jsou nemilosrdně odsunuta do pozadí. Zamilovaný vidí svět přes růžovou mlhu, která zkresluje pravdu, schovává nepříjemné skutečnosti a mění mozek v teplý puding.

Procitnutí bývá různé - záleží na tom, jaké štěstí jsme měli při volbě objektu našeho roztoužení. Když se mlha rozptýlí a nastane okamžik pravdy, jeden vůbec nemusí tušit, kam se v šálivém poblouznění vlastně dostal. Teprve později pozná, jestli vyhrál, nebo zda bude muset sčítat škody.

Velmi podobně zkresluje okolní svět šedočerná mlha, kterou nás halí deprese a pesimismus. Ani v tomto případě nevidíme svět v reálných barvách, ale programově si volíme ty tmavé. Ne, že bychom chtěli - v případě takové deprese nám to jde úplně samo. I tady je korekce zvenčí velmi obtížná, ale je třeba se o ni aspoň pokusit. Boj se stíny ve vlastní mysli se dá vyhrát a je velmi zajímavé, jak velmi opět záleží na tom, koho máme v těžkých dobách po svém boku.

Své myšlení, úsudek a pohled na svět si však můžeme zamlžit úplně sami i bez toho, že otěže převezmou silné emoce. Předsudky, úzkoprsost, povýšenost, ale i sobectví nebo závist, dokáží pomíchat hodnoty takovým způsobem, že naše vnímání světa je pouze pokřiveným odrazem skutečnosti. Možná ta deformace není tak výrazná, jako v předchozích případech, ale je trvalejší.

Zamilovanost nás opustí sama, depresi můžeme ovládnout. Co však dělat s vadně nastaveným charakterem? Jak rozpustit tu jedovatou mlhu? Naděje je pouze v uvědomění si vlastních problémů a v touze po změně. Je to zatraceně pracné, ale stojí to za to.

Máme jenom ten náš jeden strakatý svět, ani úplně dobrý, ani úplně zlý. Stojí za to si ho užít bez klapek na očích a mlhy v hlavě.