Člověk je tvor společenský a jako takový potřebuje svůj život s někým sdílet. Někdo víc, někdo méně - záleží na povaze. Ne nadarmo se říká - sdělená starost, poloviční starost. Klidně by se mohlo říkat i sdílená radost - dvojnásobná radost!

Většina problémů se řeší mnohem snáz, pokud je můžeme s někým ochotným probrat. A potká-li nás náhlé štěstí nebo radost, chce se nám ji vykřikovat do daleka. Vzali mě na školu, řekla mi ano, narodilo se mi dítě! Zkrátka když překypujeme emocemi, jsme ochotni často mluvit i na úplně cizí lidi, protože ten okamžik sdílení nutně potřebujeme.

Přesto jsou chvíle, které sdílet nelze. Musíme-li čelit velkému strachu, stojíme před ním vždy sami. Uznávám, že ve skutečnosti jsme sami i se svou radostí, štěstím, rozpaky, nejistotou či nervozitou, ale právě strach tuto samotu odkryje tím nejsyrovějším způsobem.

Ať už čekáme přede dveřmi náročného zkoušejícího, potíme se v čekárně u zubaře, vstupujeme do rozhodujícího sportovního klání nebo musíme vyslechnout verdikt lékaře, jsme se svým strachy bušícím srdcem sami.

Víme, že tady je všechno na nás, že neexistuje způsob, jak se příčině svého strachu, hrůzy či děsu vyhnout. Nikdo jiný to nemůže vzít na sebe, musíme se přes to probít. Jak snadno potom i člověku bez jakéhokoliv oficiálního vyznání splyne ze rtů ono procítěné - Bože, pomoz mi, prosím!

Jsem přesvědčená, že ty největší strachy přišly k člověku spolu s myšlením. V době, kdy přestal přežívat ze dne na den, začal si uvědomovat minulost a tušit, co se může stát v budoucnosti.

V době, kdy vědomě začal poznávat svět a snažil si vysvětlit, co se děje a proč. V době, kdy se musel vědomě vyrovnat s nevyhnutelností smrti. A tehdy se podle mého názoru v lidské společnosti - kdekoliv na světě - objevil Bůh. Či spíše bohové.

Je vcelku jedno, jak se jmenovali, jakou moc jim lidé přisoudili, či jaké mýty kolem nich vznikly. Bylo to jméno pro někoho neskonale mocnějšího a moudřejšího než jsou lidé, pro někoho, kdo může být srdci člověka oporou právě ve chvíli, kdy je nesnesitelné být sám, kdy je člověk k smrti vyděšený a musí čelit něčemu, co je nad jeho síly.

Není divu, že lidem připadalo božské Slunce, že se modlili k Matce Zemi, nebo že považovali blesk za projev božího hněvu. "Ach Bože, ty co dokážeš blesky rozbíjet skály, půjč mi část své síly, ať dokážu vykonat to, co musím!"

V průběhu lidských dějin to s bohy i různými náboženstvími dopadalo všelijak, ale víra jako taková lidstvo neopustila dokonce ani v na první pohled bezbožném jedenadvacátém století. Díky pokročilé vědě jsme přece jen dokázali lépe poznat náš svět i lidi samotné, ale přes všechny úspěchy nejsme schopni vyrobit či vymyslet něco, co by dokázalo podat ruku našemu roztřesenému já ve chvíli, kdy musí samo čelit tvrdé realitě života a smrti.

A tak i dnes, ve věku skepse a technologií, před životními zkouškami z hloubi srdce prosíme, ve chvílích čirého zoufalství trpce vyčítáme a v okamžicích hlubokého štěstí děkujeme. Komu? A... záleží na tom? V tom nejzazším soukromí lidského srdce je odjakživa místo pro dva - pro naše pravdivé já a Jeho nebo Ji. Stačí to jenom dovolit...