Zatímco maličká část podvědomí protestuje a vytváří mlhavé teorie typu "to není možné" nebo "na to nikdy nezapomínám", ta realistická si už je jistá - je to v... Musela jsem tam dát ty tečky. V tuto chvíli se i diplomat (aspoň v duchu) obvykle dopouští nepublikovatelných výroků, přičemž tvrzení "je to v prdeli" patří k těm zjemnělejším.

Druhý krok následuje tak brzy, jak se člověk dokáže zase sebrat. Po šoku uzemněném silnějšími výrazy následuje analýza možností aneb: "Co s tím můžu dělat? Já sám? Teď?" A maličké zadoufání: "Nemůže to někdo udělat za mě?"

Krokem třetím je realizace načrtnutých či vyhotovených plánů - to podle situace. A někdy v té době v člověku sílí obrovská vnitřní potřeba o tom průšvihu někomu říct. Kolikrát ani ne proto, aby získal pomoc (i když to je vítaná prémie), ale prostě aby uvolnil ten přetlak hrozící výbuchem. Potřebuje někomu říct něco ve stylu "Bože, já jsem vůl!" a slyšet "Neboj, to bude dobré. Už si zkusil...?" případně "To když já jsem...". Ona je kupodivu taková podpora k nezaplacení. Přestože z ní třeba nevyplyne nic k napravení onoho maléru, člověk se uklidní a sebere natolik, aby něco smysluplně udělal sám.

Takhle nějak jsem na tom byla v neděli. Jeli jsme z Osla a rozhodli se nechat umýt ostudně vypadající auto. I došlo k tomu, že jsem nahlédla do pouzdra, kde uchovávám svoje platební karty. Srdce se mi málem zastavilo - v pouzdře byl sice pečlivě uložen plastový obal na kartu, ale žádná karta v něm nebyla. Byla to samozřejmě ta nejdůležitější karta, jejíž ztráta byla... no možná ne katastrofa, ale velký průšvih určitě.

Snažila jsem se nedat nic najevo a prohledávala jsem kabelku. Musí tu někde být! Nikdy nezacházím s kartou neopatrně! To není možné! Mohla by být v peněžence? Nikdy tam kartu nenosím, ale co kdyby... Nic. V duchu jsem ošklivě zaklela. (Vidíte, klasický přístup...:))) Začala jsem vzpomínat, kdy jsem měla kartu v ruce naposledy. Naštěstí jsem nemusela pátrat - bylo to celkem jednoduché.

V sobotu dopoledne jsme jeli s kluky se psy z ostrova a zastavili se v nákupním centru v Hoviku na "drobný" nákup. Nebyl však tak drobný, jak jsem předpokládala a u pokladny jsem zjistila, že mi o kousek nestačí hotovost. To už dávno není problém, takže jsem zaklapla peněženku a vytáhla kartu. Jenže tady už problém byl. Z jakýchsi záhadných důvodů tady brali jen Visu a já mám MasterCard. Takže nastala kraťoučká fáze bezradnosti, kterou rychle ukončil zdejší vedoucí, který prostě z nákupu odebral věc zhruba v hodnotě chybějícího rozdílu a s úsměvem popohnal věci kupředu.

Balancovala jsem v rukách peněženku, ještě vrácené drobné, účet, pouzdro na karty, kartu a plastový kryt na kartu, zatímco kluci ukládali nákup a odváželi vozík. No, myslela jsem, že jsem to zvládla. Teď mi bylo jasné, že ne. V tom zmatku mi musela karta vypadnout a já jsem bezmyšlenkovitě (ale pečlivě) uložila do pouzdra pouze plastový kryt bez karty. Ach jo. Co s tím? Zablokovat kartu? Jistě, to je třeba, ale banku mám v Praze, já jsem v Oslo, zůstanu bez karty... Udělalo se mi špatně.

Bylo mi jasné, že tajit to nemůžu, takže jak jsem to doma přiznala. Nastala fáze dvě. Výslech, další a další prohledávání kabelky, bundy, auta... Nic. Bude v tom obchodě. Bude? Našel ji někdo? Vrátil? Zneužil? Ach bože... V duchu si slibuju, že odolám sladkostem a budu pečlivěji uklízet, jen když to dobře dopadne! (Další fáze výše nezmíněná - uplácení osudu...) Nakonec jsme se rozhodli, že do banky zavolám teprve potom, co se zeptám v tom obchodě. Martin pravil - jsme v Norsku, tady by to mohlo vyjít.

Nemusím vám líčit, s jakými pocity jsem do toho obchodu jela. Sláva, pan vedoucí je v boční pokladně (maximálně pět položek :)). Líčím mu, co se mi stalo, načež se otcovsky usmál, otevřel pokladnu a vytáhl šest ztracených platebních karet! Moje tam byla, poznala jsem ji na dálku, berušku drahou opuštěnou! Takže už stačilo prokázat, že já jsem já, že se umím podepsat a tak dále, a kartu jsem měla zpátky. S vděčností jsem mu děkovala, ale mávl rukou. "V sobotu," podotkl, "tu bylo skoro tři tisíce lidí. Víte, co všechno tu zapomenou?"

Zapomenou a zase najdou, pomyslela jsem si. No, já na to určitě dlouho nezapomenu! A bude se mi tu nejspíš pořád příjemně nakupovat...