14.10.2019 | Svátek má Agáta


BTW: Madeira (2)

27.6.2006 0:41

Tak předně musím říct, že Madeira je neskutečně čistý ostrov. Nebyla jsem samozřejmě všude, ale města, vesnice i krajina jsou upravené a bez povalujících se odpadků. To nejhorší, co jsem tam našla, bylo jedno odpočívadlo v horách, kde - zdá se - chyběly záchodky. Nicméně těch pár zmoklých papírů, které tam nota bene stejně s největší pravděpodobností nechali turisté, mělo daleko k "chuťovkám" obvyklým v na podobných místech v našich končinách. Madeira vesnice

Což mi připomíná, že ostrov je mimořádně přátelský k turistům, hledajícím na svých cestách WC. Vedle veřejných záchodků, které se dají najít i v malých městečkách, je možné za tímto účelem chodit do restaurací a snack barů. Majitelé se na vás nekoukají jako na zloděje a možnost použití toalet není podmíněna povinnou konzumací. Pokud bychom hodnotili kulturnost národa podle stavu veřejně přístupných záchodků, tak se Portugalci na Madeiře mohou o tu svoji v klidu opřít.

Tím se dostávám k restauracím. Tak předně je třeba se smířit s tím, že takové tři čtvrtiny podniků se řadí mezi snack bary, kde se sice podává řada různých sendvičů, ale nikoliv teplá jídla. Nechybí ovšem dobře zásobený bar, kde dostanete mimo jiné i místní pivo značky Coral. Pokud jste ovšem celodenním řidičem a z "průmyslově" připravovaných sendvičů se vám zdvihá žaludek, musíte hledat opravdovou restauraci. Naštěstí při obrovském počtu "snacků" znamená ta zbývající čtvrtina pořád ještě úctyhodný počet různých podniků. Neříkám úmyslně hospod - když už se někde jí, bývá to fešácké. Hospodská kultura tu patří právě do snack barů. Už proto, že bar bývá srostlý s obchůdkem, takže se stává přirozeným centrem přitahujícím obyvatele z okolí. Pokud jde o bary, tak lákají převážně muže. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli v době začínajícího mistrovství světa ve fotbale, nacházela se v barech převážně ona typická, potenciálně výbušná směs mužů, piva a fotbalu. 

Ženy všeho věku a děti se scházejí buď u obchůdků, nebo v četných cukrárnách. Zdejší podnebí je ideální pro rozvoj chodníkové kultury - to znamená, že hloučky diskutujících lidí všeho věku a obou pohlaví se společně baví spíš venku před obchody a bary, než uvnitř. Na Madeiře k tomu mají ještě jedno skvělé místo - hráze lemující břeh oceánu. Jsou vhodně vysoké a nahoře pohodlně široké na to, aby se tam dalo posadit a jeden si nezvrhnul sklenici s pitím. Lidem dělají obvykle společnost mořští rackové, kteří po očku sledují, jestli se nenajde nějaká ta mlska, která by narušila jejich obvyklou rybí dietu. Madeira rybáři

Ale vraťme se do restaurací. Vaří se tu dobře a návštěvníky-suchozemce určitě zaujme široká nabídka jídel z ryb a mořských živočichů. Zdejší specialitou je hlubinná mořská ryba nazývaná espada. Není to zrovna krasavice - vypadá jako tlustý černý úhoř s obrovskýma očima a dlouhým nosem. Však si pro ni musejí rybáři spouštět sítě až kilometr hluboko! Má však mimořádně jemné a lahodné maso, které tu připravují na několik způsobů. Nejznámější je espada s banánem. 

To se ryba opeče v takovém lehce kořeněném těstíčku a navrch se položí opečený či grilovaný doopravdy zralý banán. Je pokrytý zkaramelizovaným cukrem a je úžasný sám o sobě. Když ho jíte spolu s rybou, je to skvělé a velmi syté. I kdybyste si sedali ke stolu hladoví jak vlci, tak když zdoláváte ten kusanec ryby (porce jsou delší než banán a široké 8-9 cm), hledíte už na přiložené brambory a vynikající zeleninu s jistým odosobněním. V lepších podnicích (neznamená to nutně v drahých!) dostanete na závěr stopičku sladké madeiry na účet podniku. Musím říct, že spolu s vynikající kávou je to taková hezká tečka za úspěšným obědem či večeří. 

Abych vás úplně neuštvala, zmíním se už jen o zdejších silnicích. Tady bych ráda upozornila případné výletníky, kteří ostrov neznají a hodlají si zde půjčit auto, aby zaregistrovali údaj, podle kterého vede více než padesát procent madeirských cest tunely. To jen abyste případně nepodcenili úskalí navigace, jak se to povedlo mně. Věděla jsem, že přiletíme kolem půlnoci, a že mě čeká cesta půjčeným autem téměř přes celý ostrov. Koukala jsem do mapy a zvesela usoudila, že se prostě nemůžu ztratit. Oceán musím mít pořád vlevo a nemůžu to minout!

Dokázala jsem to. Přestože to teoreticky vypadá nemožně, ztratila jsem snad tolikrát, kolik jsem musela řešit křižovatek poté, co jsem opustila dálnici. No dálnici - spíš zdejší základní dopravní tepnu disponující čtyřmi jízdními pruhy. Jinak to totiž spíš připomíná rozvernou horskou dráhu, kde se tunely střídají v vysokými mosty. Prudce nahoru, ostrá zatáčka, přesvištět most a v serpentině klesat tunelem zase dolů. Oni vám tu ani ty mosty nejsou vždycky rovně a tunely se vzdouvají jako vlny na Atlantiku!

Věřte, že když je tady přikázaná rychlost 100 kilometrů v hodině, tak pojedete-li rychleji, s největší pravděpodobností si rozbijete hubu. Pardon ústa - tedy nemáte-li nějaký extra sporťák. Nicméně vzhledem k tomu, že ostrov je zaplaven především nejmenšími modely aut všech možných značek, tak se zatraceně vyplatí ty značky respektovat. Rozhodně nejde o buzeraci, kterou tak dobře známe z leckterých cest tady u nás. Prudká stoupání a klesání, ostré zatáčky a množství tunelů sníženou rychlost obvykle velmi dobře vysvětlí. Madeira ryby

Moje problémy s hledáním cílové vísky zavinilo několik faktorů. Tak předně jsme s maminou dostaly auto až jako poslední, takže i když ve výpravě byli lidé, kteří cestu znali, tak nám ujeli. Oni by tedy možná neujeli, kdybych neztrácela čas s řazením. Jenže jsme nedostali slíbeného Peugeota, kterého jsem už řídila, ale Renaulta, který má trochu jinak řazení než auta, na která jsem zvyklá. Není to žádná katastrofa, ale když se spojily tyto dva faktory, odjížděla jsem beznadějně poslední. Byla noc, pršelo a chlápek z půjčovny jen mávnul rukou, jakože "tudy", takže mi nezbylo než se pustit do boje.

A boj to byl. Copak dálnice, ta je velmi dobře značená a navíc jsem věděla, že ji musím projet celou, až na konec. Ale potom to začalo být zajímavé. Tunel a za ním kruhový objezd. Vůbec netušíte, kam asi ty tunely vedou, jestli po pobřeží nebo kamkoliv jinam. Potmě nevidíte ani oceán. Když se spletete, musíte dojet na další kruhový objezd, a pokud se dostanete z tunelu, musíte pracně hledat místo, kde se na úzké silničce plné serpentin bezpečně otočit.

Lilo jak z konve, houby jsem viděla a většinou jsem nemohla na mapě najít, který že z těch paprsků vede tam, kam potřebuji. Nepamatovala jsem si jména měst a vesnic, a navíc mě zaskočit zdejší způsob zkracování zeměpisných názvů, kdy se spolkne to první slovo a vypíše se zbytek. Tak např. městečko Ribeira Brava se zkrátilo na R. Brava, Ponta da Sol na P. da Sol a podobně. A že těch dlouhých názvů je tu plno! A pak si to hledejte... A to nemluvím o vysloveně divných křižovatkách s přikázaným odbočením vpravo a faktickým zatočením doleva. Bylo to celé začarované. Do hotelu jsme dorazily skoro ve dvě v noci v době, kdy už jsem skoro nedoufala. Zajímavé je, že potom už jsem se (za dne) nikdy neztratila... 

Ještě se na okamžik vrátím ke zdejším lidem. Madeira je ostrov s celoročně příjemným počasím, čímž si vysvětluji, že místí obyvatelé vypadají vesměs v pohodě. Jen málokdy vidíte někoho opravdu spěchat, na ulicích téměř nikdo netelefonuje (pokud už někoho uvidíte, je to na hodně procent turista), popuzené a naštvané tváře jsou tu výjimkou. Sledovala jsem dělníky kopající kanalizaci ve vsi kde jsme bydleli, hotelový personál, číšníky v restauracích, lidi v obchodech, obsluhu u benzínových pump. Většina z nich celkem spokojeně dělala to, co měla, spěchat se jim nechtělo a pokud jste po nich něco chtěli, dali si s klidem na čas. Člověk se musel trochu zabrzdit ve svém obvyklém tempu, aby zapadl. Ale bylo to většinou velmi příjemné. Madeira silnice

Jen před odletem na letišti jsem měla dojem, že dotyčný mohl být trochu svižnější. Někdo totiž hodil do odpadkového koše neuhašený nedopalek a halou se začal šířit páchnoucí dým (v koši byl plastový pytel). Nikdo z personálu nereagoval, a jelikož jsem neměla chuť být svědkem protipožárního cvičení zdejších hasičů, šla jsem upozornit odpovědnou osobu. Hledala se dost těžko, ale slečny u odbavovacích přepážek mě vlídně nasměrovaly. Dým je evidentně neznepokojoval. Nakonec jsem dotyčného našla a oznámila jsem mu, že hoří v odpadkovém koši. Nechtěla jsem dělat paniku, jen jsem ukázala na kouř pomaličku se plazící pod stropem. Pokýval hlavou a věnoval mi profesionální úsměv vybroušený na uklidňování splašených turistů. Pomaličku se zvedl a odešel opačným směrem.

Pokrčila jsem rameny, vrátila se zpět k našim zavazadlům a doufala jsem, že nebudeme muset opouštět letiště únikovým východem. Můj kufr se k útěku rozhodně nehodil. Za chvilku jsem zdejšího bezpečnostního experta opět zahlédla. Zvolna kráčel správným směrem a v ruce držel půllitrovou pet láhev s vodou. Nečekala jsem hasičský záchranný sbor, ale rychlejší krok přece jen ano. Stále s profesionálním úsměvem došel ke koši, zamyšleně se do něj podíval a potom s rozmyslem lil vodu do postižených míst. Trochu to zasyčelo a bylo po všem. Jen ten pach spáleného plastu připomínal, že se třeba za jistých okolností mohlo i něco dít.

V dnešním světě plném zpráv o bombách a teroristických útocích, které dokáží udělat bezpečnostní problém z odložené tašky nebo trošky neznámého bílého prášku, to byl postup plný důvěry v to, že nejde o žádný smrtelný malér, ale že se zkrátka zase někdo zachoval jako dobytek.

Už opravdu končím. Pokud máte chuť objevit jeden kouzelný ostrov, plný květin, klidu a krásy, zajeďte si na Madeiru. Dá se tam strávit bezvadná poznávací aktivní dovolená, lenošit na jednom místě je vysloveně škoda. Ale musím se k něčemu přiznat. Moc se mi tam líbilo, ale jak jsem byla šťastná, když jsem zase ucítila vůni našeho lesa a dojela domů!