BTW: Maastricht
Každý ví, že v Nizozemí mají Holanďané větrné mlýny, tulipány a placatou zemi, po které všichni jezdí na kole. Na kole tu ovšem jezdí i všichni Limburčané, byť jejich země je podstatně méně placatá – popravdě na trojmezí mezi Německem, Belgií a Holandskem, kde je Limburk silný v kramflecích, je dokonce doopravdový kopec s rozhlednou!
Maastricht je potom srdcem Limburku – půvabné město se spoustou památek, protkané sítí cyklostezek. A právě cyklostezky a vůbec chování cyklistů a řidičů je to, o čem bych vám dnes chtěla povídat. Nejspíš proto, že tady u nás doma jsem jak řidičem, tak cyklistou a vím, do jak riskantních situací se při obou příležitostech dostávám. V Maastrichtu jsem byla jednou jako cyklista – dojela jsem tam vlakem z Londýna, podruhé jsem tam byla jako řidič – když jsme Andymu odváželi věci z koleje po ukončení školy. V obou případech to bylo velmi poučné Ale vraťme se do Maastrichtu.
Popravdě řečeno, jak je v Nizozemí zvykem, tak nejdřív jsou cyklostezky, a ty silnice jsou tak nějak navíc – aspoň v chápání místních. Cyklisté zde mají přednost téměř absolutní. Když říkám téměř, tak tím myslím, že musejí dát přednost vlakům a lodím – neboli počkat před zdvihajícím se mostem, pokud loď právě proplouvá. Jinak jim musejí uhýbat auta i chodci. Zajímavé je, že na cyklostezky mohou i řidiči malých motocyklů.
Pro neznalého je to úžasný zážitek, mírou adrenalinu se značně lišící podle toho, zda jste chodcem, který uskakuje, cyklistou který prostě jede, nebo řidičem, který za to všechno nese zodpovědnost. Věřte mi, že nejhorší je být řidičem – vyzkoušela jsem všechno)
Maastricht - kola zaparkovaná u zastávek
Po celém městě vedou cyklostezky namalované na červeno, na kterých mají cyklisté absolutní přednost. Obsahují v sobě čidla, takže například semafory přepínají na zelenou podle toho, jak se jezdci přibližují ke křižovatkám. Čeká se jen u těch velkých, ale i tam mají cyklisté svoje tlačítko a dobu čekání jim vyznačuje jakási obrazovka umístěná na sloupu semaforu. Podpora svépomocné dopravy vede tak daleko, že přímo v centru města vedou přes řeku dokonce i dva mosty cele vyhrazené chodcům a cyklistům – auta musejí okolo.
Na velkých kruhových objezdech mají cyklisté vlastní červený pruh a jak jinak, absolutní přednost. Jako řidič pak jen zoufale koukáte do všech dostupných zrcátek, pozorní jak Apač na válečné stezce, abyste někoho nepřehlédli. Jakmile totiž dojde ke kolizi s cyklistou na červené cyklostezce, je vždy vinen řidič. Provoz v Maastrichtu je ale většinou relativně poklidný, takže se to dá uhlídat.
Maastricht - před nádražím
Když započítáte obvyklé problémy s parkováním a příslovečnou šetrnost nizozemských národů, tak není divu, že pokud jde o auta, tak tu panuje cosi jako antisnobismus – kupují především nejúspornější modely s dlouhou trvanlivostí. Přesto parkoviště, která překypují, jsou vždy ta cyklistická.
A klidně prohlásím, že kdyby to bylo u nás podobné, vůbec by mi to nevadilo. Za současných podmínek je o strach být cyklistou a někdy stojí hodně práce být zodpovědným řidičem, protože se cyklisté často chovají spíš sebevražedně než sebezáchovně.
Takové mi v půjčovně vybrali kolo
Jenže dokud nebudou cyklostezky a řidiči s cyklisty budou sdílet silnice nevalné úrovně, tak to na nějaké rozumné řešení v dohledné době nevidím. Takové řešení by totiž muselo být založeno na vzájemné ohleduplnosti, důsledné, a tedy ve své podstatě dobrovolné, založené na pochopení a porozumění. Protože takové chování se zákonem vynucuje těžko – to je spíš otázka kultury společnosti.
Nebo máte nějaký jiný nápad?
Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti. Osobní stránky autorky: www.dedenik.cz