BTW: Ledové střípky
Když nohy nestačí, je třeba mít v hlavě
Představte si les, ráno je ještě tmavě šedé a kvůli dokonale zledovatělé cestě se s Nazgúly prodíráme mezi stromy. Lesy tu připomínají spíš prales - hustý podrost, nerovný terén a spousta vody nejen ve formě snadno překročitelných potůčků, ale i rozsáhlejších mokřin a rašelinových jezírek. Psi se nudí, protože obtížný terén nedovoluje žádné pořádné hrátky a led odradil většinu pravidelných psích návštěvníků, které si zvykli potkávat.
Vracíme se zpět k autu a já se upřímně těším, že to budeme mít dneska za sebou. Les se trochu rozestoupil a já se konečně mohla rozhlédnout bez nebezpečí, že někam sletím. Najednou se lesem mihne bílý stín. A hele, přece jen někdo přijel! Vidím známou postavu starší paní v zelené bundě, takže je mi jasné, že ten stín je mladá fenka anglického setra - bílo-hnědá krasavice, na které mohou Nazgúlové obvykle oči nechat (a nejen oči...:)).
Psi jásají. Konečně bude nějaká legrace! A tryskem se ženou k fence, která se jako obvykle dává do ladného setřího běhu. S její paničkou se zastavíme, je to známá situace. Jenže ten den je to nějaké jiné. Buď se fenka necítí nejlíp, nebo jsou Nazgúlové nějak moc v ráži, ale radostná honička se po chvilce mění ve štvanici. Vím, že ti černí blbouni to tak nemyslí, jen zcela automaticky začali spolupracovat a jinak podstatně rychlejší fenka jim najednou nedokáže utéct. Pískám na psy, ale marně. Honička jim rozbouřila krev a prostě mě nevnímají. Druhá panička už začíná být neklidná. Černé vlčí stíny bez hlesu a v dokonalé souhře štvou temným lesem křehkou bílou psici. Svým způsobem je to fascinující pohled.
Ale fenka nebyla žádné ořezávátko. Dobře si všimla, že jsem zkusila lapnout Daníka, když se při jednom z oblouků dostal blíž ke mně. Stejně věděla, že podstatné je zbavit se Kazana, Daník pro ni hrozbu nepředstavoval. Úplně jsem na ní viděla, kdy se rozhodla. Udělala smělou kličku a namířila si to ke mně. Aniž by zpomalila, minula mě o nějakých deset centimetrů. Kazan za ní. Ani já nejsem žádné ořezávátko, takže jsem bleskurychlým pohybem chňapla Kazana za hustou srst na krku a jakmile zpomalil, přehmátla jsem si na obojek.
A bylo po honičce. Kazan věděl, že prohrál, takže se ani moc necukal a jakmile byl z kola ven, umravnit Daníka už nebyl žádná zvláštní problém. Byla jsem pravda poněkud udýchaná, ale měla jsem chuť se smát. Ta fenka ale byla třída!
Příliš ostré způsoby
Druhý střípek má podobný námět, ale jinou pointu. Byla neděle ráno a my (já, Martin a psi) jsme se vraceli kolem pobřeží fjordu z ranní procházky. Psiska se chovala vzorně, kolem ani živáčka, takže byli na volno. Najednou, jako když do nich střelí, vyrazili po cestě dopředu. A sakra... pomyslela jsem si. Kdo tu může být? Že by se do parku zatoulal zajíc? Pískám. Zrovna se chystám děsivě zařvat, kdy slyším dupot. A ejhle! Utekli dva psi a vrací se jich pět!
A že to byla podívaná. Černí Nazgúlové se míchali s bílými pointřími krasavicemi a průvod uzavíral rezatý ježatý pes, kterého jsem později identifikovala jako (pravděpodobně) norského buhunda.
Naši psi už pochopili, že většině těchto rtuťovitých loveckých fenek je třeba se dvořit v běhu. Kdyby totiž čekali, až se dáma zastaví, zplakali by nad výdělkem. Jak už jsem tu kdysi podotkla, Kazanovy způsoby dvoření pocházejí spíš od lovců mamutů než od anglických gentlemanů, takže se pokusil svoji vyvolenou upozornit na své něžné city skutečně vybraným bodyčkem. Pointří slečna však nebyla Daník, takže ledva získala znovu rovnováhu, bleskově to Kazanovi vrátila. Stačila jsem si jen všimnout, že mu zkřížila cestu, rafla ho do ucha a dál už nevím. Fakt je ten, že Kazan klopýtnul a s kňučením se převalil. Sice hned vstal, ale bylo mi jasné, že jeho srdce bylo zraněno. A on se tak snažil!
Díky této příhodě se nám podařilo smečky opět rozdělit a odeslat tři psí návštěvníky zase zpátky po cestě. Za chvilku jsme potkali jejich pána, který je mírně huboval. Pozdravili jsme se, usmáli se na sebe, pokývali hlavou, jako že "je to s těma psama potíž" a šli po svém. Jenže protože jsme my i on dělali kolečko proti sobě, sešli jsme se na druhé straně parku znovu. Psi se radostně rozhlédli, když skupinku uviděli a rozeběhli se jim naproti. To se nám ale nelíbilo, takže Martin přísně zapískal. Bylo až dojemné sledovat, jak ochotně Kazan poslechl... když zjistil, že jde zase o tu dámu se skutečně vybroušenými způsoby!
Tentokrát však neposlechly pointřice a vesele si proběhly tak kilometrové kolečko po okolních loukách, než se milostivě vrátily. A potom jsme mohli sledovat opravdu povedený závěr. Pán byl v děsných rozpacích, jelikož navrátivší se delikventky usedly naprosto vzorně před něj a fascinovaly ho pohledy. Pokrčil směrem k nám rameny, jakože - "no co mám s nima dělat?" a... dal jim každé pamlsek. No vrátily se, ne? Nakonec...
Daník diplomatem
A poslední zmíním příhodu ze sobotního rána, kdy se poskakující Daník ukázal být moudřejším bojovníků... Asi v půlce mé oblíbené procházky je muzeum Sonji Henje, u kterého je velké parkoviště. Takhle ráno bylo úplně prázdné a tak jsme to se psy vzali hezky napříč. Nazgúlové byli na flexi vodítkách, takže jsem si nemusela dělat starosti s možným provozem. Za chviličku tam však přijelo auto. Když zastavilo, šla řidička ven a vypustila z kufru urostlého dalmatina. Asi na něco zapomněla, jelikož si psa nevšímala a zase se ponořila do auta.
Jenže pes si nás všímal a to hodně pozorně. Bylo vidět, že je to dospělý jedinec, který nemá v úmyslu si hrát. Popošel k nám, nohy měl tak trochu strnulé a celým postojem naznačoval, že by mu vůbec nevadilo začít den pěknou rvačkou. Kazan zaujal postoj torpédoborce, krk natažený v rovině hřbetu, ale uši nebyly útočné, jen napjaté. Celým tělem říkal: "Hele, tohle je moje parkoviště, já tu byl dřív..." Dalmatin jasně odpovídal: "Tůhle! Já jsem tu vystoupil z auta, takže tohle parkoviště je moje!" Začínala jsem být trochu nervózní. I kdyby se panička dalmatina hned teď vynořila z auta, byl pes natolik daleko, že v případě rvačky nemohla účinně zasáhnout.
Ale to se do toho vložil Daník. Začal poskakovat svým neodolatelným způsobem a pobíhal mezi oběma naježenými bojovníky. Úplně jsem ho slyšela: "Ale pánové, přece se nebudete hádat! Podívejte, jaké máme krásné ráno... U moře bude plno zajímavejch stop a vsadil bych se, že určitě potkáme aspoň jednu fenku! No schválně - pravil dalmatinovi - nechtěl byste jít první? Třeba tam bude i nějaká prima zdechlá rybka..." Bylo úžasné sledovat, jak mu tělo tančí ve výmluvné řeči, chvilku se motal kolem puntíkatého frajera, vzápětí uklidňoval naježeného bráchu. Pustila jsem ho na celou délku vodítka, aby se mu nezadrhla řeč. Protože ono to opravdu fungovalo!
Úplně jsem cítila klesající hladinu testosteronu a viděla, jak se agresivita mění v rozpaky. Nakonec ta paní skutečně vylezla z auta a dalmatina si zavolala. Ne, že by poslechl hned napoprvé, ale nakonec odběhl. Podívala jsem se obdivně na Daníka, který se už zase tvářil jako štěňátko. On je vážně ukecal!