Ledva jsem v sobotu proloupla oči, koukla jsem na nebe - sláva, bude krásně! Balení nebalení, rozhodli jsme se vyrazit na psí výlet. Hrad Kunětická hora je od nás coby párkrát kamenem dohodil a chlupáči jsou pro každou legraci. Bez rozpaků nastoupili do Martinova auta a vyrazili jsme.

Kunětická Hora je zhruba na spojnici mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, kousek od Opatovic, kde kdysi stával Opatovický klášter. Dnes je dominantou spíš Opatovická elektrárna, ale jen jsme ji minuli, vjeli jsme do lesů, kde by si už člověk rytíře - v případě Kunětické hory potom spíš husity - klidně představil.

Schůzka byla na horním parkovišti u hradu. S uspokojením jsme zaznamenali příjemně vypadající hospodu a hned naproti ohradu, kde ve vzácné shodě přebývalo pár ovcí, bílý kozel, páv, pštros a kobylka s hříbětem. Ovce se společensky drbaly o sloupky plotu, kozel chodil kolem a potřásal dlouhou bradou a pštros se vytahoval. Nedělalo mu to žádné potíže - jakmile si někdo stoupl k plotu, šel se poměřit. A většinou vyhrál! Já jsem toužebně sledovala kaštanovou kobylku, ale to už jsme se propletli na místo.

"Co myslíš, budou tu nějací psi?" zeptala jsem se Martina. Nemusel mi odpovídat - Nazgúlové to zvládli sami. Hromový štěkot naznačil, že účastníci jsou na místě. A byli. To vám bylo psů! Od sotva odrostlých štěňat až po rozvážné dospělce, psi i feny, všichni dobře naladění a proplétající se v nepřehledném houfu všude kolem. Jednu chvíli bych tipovala padesát přátelských vyplazených růžových lžícovitých jazyků, ale ve skutečnosti bych řekla, že tam bylo maximálně dvacet chodských psů a tuším pět pejsků jiných plemen. Kazan s Daníkem zcela propadli euforii. Takových psů! A všichni se chtějí kamarádit! Nikdo nekřičel "Vezměte si toho psa!"

Ano, opět se potvrdilo, že čím víc chodských psů zamícháte dohromady, tím větší je legrace. Neozvalo se jedno zavrčení, nezaregistrovala jsem ani jednu provokaci, ne to rvačku! Psi probíhali kolem, očichávali se, hráli si, honili se, udýchaně se smáli a jakmile někdo vytáhl misku s vodou, už tam měl skupinku psů. Bylo jedno jestli vlastní nebo cizí, všichni se tlačili kolem a s chutí si lízli. Opět bez jakýchkoliv manifestací síly či snahy bránit si SVOJI misku.

Právě to mě na tomto plemeni fascinuje. Ta absolutní snášenlivost, přestože spousta psů má zkoušky z výkonu, takže to nejsou žádná ořezávátka. Černo-hnědou chlupatou smečku potom oživovali kolegové jiných plemen, i když spíš tvarově než barvou. Nejvíc zářil skoro bílý labrador Toby a maličká šiba-inu, rezatá lištička s orientálním kukučem. Do barvy potom byla černá pudlička Nela, černá oříška a černý psík, o kterém si ke své hanbě nejsem jistá, zda to byl trpasličí špic nebo dlouhosrstá čivava. Já bych to tipovala spíš na špice a ještě na holku.

Ohlásili jsme, kdo je kdo a vyrazili na procházku. Pořadatelky se vytáhly a zvolily velmi příjemnou trasu od hradu přes louky a les k Labi. Cesta se vinula, psi se hemžili a člověk nikdy nevěděl, či čenich mu zafuněl do dlaně, čí hřbet mimovolně pohladil, či který černý darebák mu podrazil nohy, když se celý šťastný hnal se smečkou ostatních černých darebáků někam dopředu. Zkusila jsem si představit výlet s dvaceti jezevčíky a radši jsem toho nechala.

Musím pochválit Nazgúly. Přestože byli naprosto uchvácení z přátelské psí společnosti, nezapomínali poslouchat a pokud jsem se je snažila identifikovat v houfu, stačilo jen zavolat "Pejsci!" a hned se hnali zpátky. Myslím, že i pro ně bylo důležité si nás v tom množství neznámých lidí pohlídat. Nechali se dokonce odvolat i od bažanta, kterého si vyšlápli v kukuřici, takže dlouhoocasý strejda stačil ztěžka vzletět a bezpečně dopadnout do pole o kus dál. To ve mně opravdu zatrnulo - co kdyby svedli k lovu ostatní? Jednou pravda zapomněli na dobré způsoby a bez pozvání navštívili jednu chatu. Naštěstí psiska na povel okamžitě vyletěla ven a lidé přijali naši omluvu. Potom jsme se radši přesunuli do čela skupiny, abychom měli chlupaté inspektory lépe na očích...

Jednu chvíli se ozvalo varování. Pozor kůň! A také ano. Po písčité cestě se obezřele přibližoval vysoký ušlechtilý hnědák s žokejem na hřbetě. Všichni jsme si chytli psy a stáhli se po krajích cesty vedoucí po kraji lesa a kukuřičného pole. Napadlo mě, jak se asi musí cítit ten jezdec? Ze své vlastní zkušenosti vím, jak dokáže koně znervóznit jeden pes a tohle rozhodně nebyl žádný houpací koník. A teď mu cestu lemuje spousta relativně velkých černých ovčáckých psů! Ale žádné drama se nekonalo. Psi pozorně sledovali jezdce i koně, který ostražitě stříhal ušima. Žádný pes nezaštěkal a ani jinak se nepokusil koně vylekat. Jezdec rozvážně provedl svého svěřence pozoruhodným špalírem a klusem pokračoval dál. Řeknu vám, ti psi byli opravdu skvělí!

Postupně začalo být všem teplo s psi tahali jazyky málem po zemi. Daník to vyřešil s elegancí jemu vlastní - ulehl do řídkého bahna, které zbylo na cestě po obrovské kaluži. Dobytek jeden, ten vypadal! On však byl spokojen. Přebytečné bahno si oklepal a veseleji uháněl dál. Naštěstí chvíli poté jsme došli k Labi. Řeka je tu hluboká, klidná, ideální k plavení psů. Veškeré psovstvo se vrhlo k vodě a snažilo se řeku vypít. My bychom měli také chuť, ale hospoda u přívozu byla proti vší logice (v sobotu před polednem, za velmi krásného počasí, na turistické cestě) ještě zavřená. Byla legrace sledovat psy, jak si hoví, ráchají se, plavou a aportují. I když zrovna v této disciplíně nebyly výkony nijak vynikající, protože i tak vášnivý klacíčkář, jako je náš Kazan, dal přednost okukování psích slečen ve vodě před nošením nějakého pitomého kusu dřeva. Prostě společnost je společnost...

Daník se naštěstí stačil ve vodě odbahnit, takže když jsme na návsi stáli frontu na zmrzlinu, vypadal zase k světu. A že jsme se tam načekali! Mám dojem, že zmrzlinový stroj byl minimálně můj vrstevník, takže jsem byla po letech svědkem toho, jak slečna zmrzlinová odklápí vršek stroje, usilovně míchá, oškrabuje tuhou zmrzlinu od stěn a z plastového kbelíku dolévá tekutou hmotu, slibující další dávky smetanové dobroty. A následovalo omluvné: "Musíte si trochu počkat, je to ještě tekuté." Prostě stánek na tiché návsi pospávající v poledním slunci nebyl na takový nápor rozhodně stavěný...

Psi se dělili o sladkou pochoutku s pánečky, dva těžili z nejisté ruky (nebo málo zmrzlé zmrzliny) a lízali si pěkný kus z chodníku. Ovšem ne každý se spokojil s pasivním přístupem. Malý Martin jen koukal, když jeho pes vyskočil a jedním plavným pohybem mu ukradl zmrzlinu přímo z ruky! Mezi prsty mu zůstal jen maličký kousek kornoutu. Maminka honem nevěděla co dřív - jestli se má smát, sepsout psa nebo utěšovat kluka. Nová zmrzlina to spravila a loupežník se musel kát - aspoň chviličku...

Z vesnice jsme zamířili zpět k hradu. Tam se skupina rozdělila, jedna část se rozhodla vyšplhat na vyhlídku, druhá pokračovala k parkovišti. My jsme byli v druhé skupině. Neměli jsme zase tolik času a oba jsme chtěli stihnout ještě před odjezdem posezení v lákavě vypadající hospodě. To byla taková hezká tečka za tím naším výletem. :) Psi padli pod stůl a k životu je probral až náš oběd.

Doufám, že tímto výletem začala hezká tradice. Okolí hradu je velmi krásné, jsou tu cesty, kde se psi vyběhají, a spousta koní a dalších atrakcí slibuje zábavu pro celou rodinu. Takže svůj dík posílám Veronice Fejglové (psi.mysteria.cz) a Veronice Břízové, které tuto akci vymyslely a připravily. Poznali jsme nový krásný kousek naší země, setkali se s prima lidmi a naši psi si to báječně užili s psími kamarády. Tak co, půjdeme i napřesrok?

Další obrázky najdete tady...