27.11.2020 | Svátek má Xenie


BTW: Kšá!

9.5.2007 0:02

Ve standardu plemene chodského psa se hovoří o spoustě báječných vlastností alšovských chlupáčů, ale výstraha na velmi silné lovecké choutky tam nějak chybí. Po šestiletém každodenním soužití se mohu oprávněně domnívat, že rodiny pověstných strážců hranic pravidelně vylepšovaly svůj jídelníček nějakou tou zvěřinou. Norsko - kachna na jezeře

Coby zodpovědná panička se však snažím tyhle jejich spády omezovat jak je to jen možné. Vzhledem k tomu, že normálně bydlíme na kraji malé vesnice a srnky nám chodí fakticky až k bráně, to věru nebyl snadný boj. Ale dnes mohu říct, že poslouchají... no velmi slušně a za zvěří mi utíkají minimálně (ťuk, ťuk, ŤUK!!).

Nicméně vášeň je vášeň, takže si miláčkové našli jiné povyražení. Na vycházkách v parcích střehnou na ptáky procházející se v trávě a s chutí je prohánějí. Je to zábava poměrně neškodná, i když vyplašení kosáci, špačci či havrani (u nás doma), všechny druhy racků, vrány šedivky, straky a hrdličky (tady v Norsku) si o tom nejspíš myslí své. Vzhledem k tomu, že ptáci obvykle nejsou pitomí a psi je vyplaší jen jednou (no... u hrdliček je to vzhledem k pomalejšímu chápání i dvakrát), tak si ani nemyslím, že by se jim stala nějaká podstatná újma a tyto prohřešky proti slušnému chování nijak extra neřeším.

Každopádně je to legrační pohled. Pes se radostně rozeběhne a vidíte, jak celým svým tělem rozverně huláká: kšá, kšá! Nepozorovala jsem, že by skutečně útočili, že by se snažili připlížit nebo provést promyšlený výpad. Prostě mezi ptáky vletí a uklidí je na nejbližší stromy. A potom se bohapustě chechtají. Ptáci podle druhu buď jenom znechuceně odlétnou, nebo těm dvěma štváčům spílají. V této oblasti excelují straky a zahanbit se nedají ani racci chechtaví, i když ti se zpravidla nechechtají, ale nevybíravě nadávají.

V této souvislosti ráda vzpomínám na dvě příhody. Ta první se stala už dost dávno, ještě u nás doma, když na louku před náš dům přiletěli čtyři čápi. Důstojně si vykračovali a vypadali úchvatně. Bohužel je psi zahlédli při našem návratu z vycházky dřív než já a rozhodli se, že ty nezvykle velké slepice prozkoumají zblízka. Dva z nich (čápice?) se s mohutným máváním křídel zdvihli (ly?) a důstojně odletěli (y?) z dohledu za terénní vlnu. Dva zůstali stát a koukali, jak k nim psi běží.

Potom následovalo divadlo. Oba čápi zvolna vzlétli a tak pomalu, jak to jen šlo, letěli ve výšce necelých dvou metrů nad loukou. Psy za sebou vysloveně lákali, tvářili se, že ještě pár metrů a zase si sednou. Chlupáči jim na to samozřejmě naletěli a rozběhli se tryskem po louce. A zdánlivě nemohoucí čápi je tak doslova vodili za nos, jak se jim jen zachtělo. První tu fintu prokoukl Kazan a se znechuceným výrazem "nevidím žádnýho blbýho ptáka" se klusem pustil za mnou.

Daník je rozený optimista, takže se nechal málem uštvat. Když už nevěděl, na kterou nohu má kulhat víc, oba čápi nabrali rozhodně výšku a elegantně zmizeli za svými přítelkyněmi (přáteli?). "Vidíš ty troubo," kárala jsem ho, když se mi uhoněné psisko skulilo k nohám. "Co si myslíš, že jsi?" "Chudák!!!" žalovaly čokoládově hnědé oči a velký růžový lžícovitý jazyk visel z prudce dýchající tlamy až na trávu. "Ještě chvilku a už jsem je měl!" Norsko - Nazgúlové u jezera

Druhá příhoda je velmi čerstvá - je to asi měsíc, co se společensky znemožnil pro změnu Kazan. To začal konečně tát led na jezeře a tak se u jeho severního břehu vytvořil asi čtyři až pět metrů široký pruh volné vody. Šli jsme se psy kolem a já je nechala prozkoumávat břeh. Je tam kousek upraveného trávníku, kde Norové obvykle poposedávají, zapalují ohníčky a dělají si pikniky. Tedy žádná divočina. Nu a na břehu se tam potulovalo několik kachen. Ne žádný ze zdejších extra speciálních kachnoidů, ale obyčejné divoké kachny.

Kazan je uviděl a přeskočilo mu. "Tuhle kachnu musíš dostat!" pravil mu jeho lovecký pud a pes ho s chutí poslechl. Samozřejmě neměl žádnou naději, kachny beze spěchu vklouzly do vody od odplavaly od břehu. "Ha! Voda!" Kazan nemeškal a s mohutným šplouchnutím hupsnul do vody a s nezměrným optimismem se pustil do pronásledování. "Kazane, nebuď trapnej a vrať se!" zavolala jsem na něj, ale psisko neposlouchalo. "Ještě kousek, kousíček... a už je mám!" Houby měl. Frkal a funěl jako parník, zatímco kachny zapnuly pohon na vyšší rychlost a udržovaly si bezpečnou vzdálenost.

Aby byla potupa dokonalá, vylezly kousek od něj na tenký led a důstojně se odkolébaly nějakých půl metru od okraje. Kazan samozřejmě neměl šanci. Na led vylézt nedokázal a kachny se pochechtávaly nad jeho bezmocností. Jak často se stane, aby se stojící kačena dívala na psa svrchu?

Skončilo to jak muselo. Kazan doplaval na břeh, mohutně se oklepal a snažil se tvářit, že kolem není jediný příslušník řádu vrubozobých. Přece jen si ale lekci zapamatoval, protože ještě nějaký čas na otázku: "Není tu kačenka, Kazánku?" obvykle okázale otočil hlavu od potměšilého tazatele a šel okamžitě čuchat něco nepominutelného.

Ale pokořující zkušenost nejspíš pomalu zapadá prachem, protože včera už s jasným zaujetím zkoumal, jak že asi daleko je v moři ten balvan, co na něm sedí vypasený racek? Možná... kdyby skočil...



Otestujte s námi balíček kosmetiky JOHNSON’S®. Přihlášení je snadné
Otestujte s námi balíček kosmetiky JOHNSON’S®. Přihlášení je snadné

Vyzkoušejte sadu dětské kosmetiky JOHNSON’S® Bedtime™, která je určena pro všechna miminka od 6 měsíců. Složení se speciální esencí NaturalCalm™...