28.1.2020 | Svátek má Otýlie


BTW: Kocouří nadělení

13.10.2006 16:05

Prvně jsme ho potkali už v neděli odpoledne. No potkali - on se rozhodl usnout na naší verandě příjemně prohřívané stále ještě teplými slunečními paprsky. Martin stál u francouzského okna v obýváku a najednou na mě zamával. "Pojď se podívat, něco takového jsi určitě ještě neviděla..." řekl polohlasem. Neodolala jsem a nahlédla ven. Na prknech verandy se vyhříval největší kocour, jakého jsem kdy viděla. Zespodu bílý, shora čokoládově hnědý s mourováním, s polodlouhými chlupy a úctyhodnou hlavou. Netuším, kolik může takový pardál vážit, ale naše Čita by se do něj vešla tak třikrát. Potichu jsem otevřela dveře a šla Jeho Veličenstvo pozdravit. (Psi spali v předsíni - naštěstí...:))) Kocour obr

Ospale ke mně vzhlédl a milostivě se nechal podrbat pod krkem a pohladit po mohutném hřbetě. Zblízka bylo vidět, že je to už starší pán a má trochu potíže s nadváhou. Nicméně s grácií kočkám vlastní vstal, otřel se mi o nohy, protáhl se a důstojně odkráčel dírou v živém plotě, který ohraničuje zahrádky patřící k řadovým domkům. Netušila jsem, z kterého domu v okolí mohl přijít, ale bylo zjevné, že je zdejší. Psům jsem nic neříkala, stejně znechuceně vraštili obočí, když mě posléze prověřovali svými čuchacími detektory. Psi o kocourovi věděli a sledovala jsem, jak ho usilovně hledají. Jenže neměli štěstí - kocour je dostatečně chytrý a zná svůj rajón natolik dobře, aby se jim bez problémů vyhnul. Až do včerejšího dopoledne.

To je tak. Probíhací procházky řeším jednoduše. Když vezu ráno Marka do školy, nastupují i psi. Jakmile Marka vyložíme, zamíříme na jeden z ostrovů ve fjordu, který je určen pouze pro odpočinek a sport. S pevninou se spojen lávkou, je na něm bezpočet cest a cestiček, lesy, louky a pláže. Přijedu-li tam hned ráno, bývá téměř prázdný, takže psi se mohou do sytosti proběhnout (a vykoupat). Navíc jsou tam na každém kroku odpadkové koše, takže člověk nemusí nosit pytlíky s víte čím moc daleko. Jsou to krásné chvíle a psi potom obvykle padnou do auta vylítaní a bez jakýchkoliv protestů. Jenže ten klid je jen zdánlivý - jak jsem měla možnost zjistit.

Přijeli jsme domů a já jsem si nejdřív vyndala tašky s nákupem a teprve potom šla otevřít kufr auta, abych si vzala psy. Ztracena v myšlenkách jsem nezaregistrovala napjatou pozornost, s jakou Nazgúlové zírali za moje záda. Normálně zůstanou stát, abych měla čas vzít vodítka, a teprve potom vystupují. Tentokrát vylétli jako řízené střely. Otočila jsem se a bylo mi jasné, že tohle bude průšvih. Uprostřed cesty stát ten ohromný kocour a upíral na psy pohled plný opovržení.

Měl dobré nervy, to musím uznat. Ale také zdravý rozum - naštěstí. Sice byl přesvědčen, že ti dva jsou jenom hloupí štěkavci, ale rychle si spočítal, že jsou nejen hloupí, ale i velcí a navíc dva. Vystřelil třetí kosmickou, opovrhl úkrytem na statné borovici a plavným skokem popírající zjevnou nadváhu skočil do ohrádky s popelnicemi. Zařvala jsem na psy a ti se zkroušeně vrátili. "Paní, viděla jsi toho drzouna? My jsme ho prostě museli prohnat!" tvrdily přesvědčivě oříškové i čokoládově hnědé psí oči. Ulevilo se mi, protože v té honičce nebyla zášť nebo dokonce touha zabíjet. Byl to sport - něco jako když uklízejí naše kočky do dřevníku nebo na stromy. Přesto jsem si nakázala větší pozornost a hříšníkům dala zřetelně najevo svoji nelibost.

Jenže to nebylo všechno - psi byli vystaveni ještě jedné potupné zkoušce. Vraceli jsme se zrovna z vycházky, psi klidně šlapali uvázaní na kšírách (nevěřili byste, oč lépe přijímají lidé psy, kteří nemají kolem krku mohutný řetěz, ale jsou uvázaní v reflexních kšírách s koženými srdíčky s adresou) a mířili jsme do průchodu v poměrně vysokém živém plotě. Proti nám šel starší pán a od ruky mu vedlo do křoví vodítko. Přitáhla jsem psy nakrátko (pro jistotu) a klidně jsme mu šli vstříc. Najednou psi překvapením ztuhli a já k tomu neměla daleko. Na tom vodítku byl totiž uvázaný obrovský kocour, černý jako noc.

Viděla jsem jak psi nevěří vlastním očím a nosům. Je to kočka nebo ne? Takhle velká? Na vodítku? Neutíkající? Kocour si je měřil s hlubokým podezřením a pro jistotu navíc vyhrbil hřbet, takže vypadal ještě větší. To tu ti Norové mají nějaké zvláštní obří plemeno koček? Tenhle Baghíra nakonec vrhnul na svého člověka pohled "Půjdeme?" a hnul se. Teprve potom psům opravdu došlo, že to je kočka a rozeřvali se. No trochu pozdě, aby ještě udělali dojem, že...

Každopádně si myslím, že náš pobyt tady začíná vypadat opravdu zajímavě i z psího hlediska, takže se máme na co těšit.

PS: Čita s Miou včera v noci ukradly Andymu MP3 přehrávač, schovaly ho v obýváku pod gauč a rozkousaly mu molitanové kryty sluchátek... Že by to nehodné udělátko poslouchal častěji než je?

Pro obrázky opět prosím zkuste Hadopasy... Děkuji D. R.



OVĚŘENO: Jak udělat fotku do rodinného alba, aby vypadala jak od profíka?
OVĚŘENO: Jak udělat fotku do rodinného alba, aby vypadala jak od profíka?

Děti se nefotí zrovna snadno. Neustále někde pobíhají a nepostojí na jednom místě. Protože se všechno odehrává rychle, je dobré, když budete rychlí vy i vaše technika. Přečtěte si rady, jak udělat hezkou rodinnou fotku i s těmi nejmenšími.