7.7.2020 | Svátek má Bohuslava


BTW: Kocouří nadělení

13.10.2006 16:05

Prvně jsme ho potkali už v neděli odpoledne. No potkali - on se rozhodl usnout na naší verandě příjemně prohřívané stále ještě teplými slunečními paprsky. Martin stál u francouzského okna v obýváku a najednou na mě zamával. "Pojď se podívat, něco takového jsi určitě ještě neviděla..." řekl polohlasem. Neodolala jsem a nahlédla ven. Na prknech verandy se vyhříval největší kocour, jakého jsem kdy viděla. Zespodu bílý, shora čokoládově hnědý s mourováním, s polodlouhými chlupy a úctyhodnou hlavou. Netuším, kolik může takový pardál vážit, ale naše Čita by se do něj vešla tak třikrát. Potichu jsem otevřela dveře a šla Jeho Veličenstvo pozdravit. (Psi spali v předsíni - naštěstí...:))) Kocour obr

Ospale ke mně vzhlédl a milostivě se nechal podrbat pod krkem a pohladit po mohutném hřbetě. Zblízka bylo vidět, že je to už starší pán a má trochu potíže s nadváhou. Nicméně s grácií kočkám vlastní vstal, otřel se mi o nohy, protáhl se a důstojně odkráčel dírou v živém plotě, který ohraničuje zahrádky patřící k řadovým domkům. Netušila jsem, z kterého domu v okolí mohl přijít, ale bylo zjevné, že je zdejší. Psům jsem nic neříkala, stejně znechuceně vraštili obočí, když mě posléze prověřovali svými čuchacími detektory. Psi o kocourovi věděli a sledovala jsem, jak ho usilovně hledají. Jenže neměli štěstí - kocour je dostatečně chytrý a zná svůj rajón natolik dobře, aby se jim bez problémů vyhnul. Až do včerejšího dopoledne.

To je tak. Probíhací procházky řeším jednoduše. Když vezu ráno Marka do školy, nastupují i psi. Jakmile Marka vyložíme, zamíříme na jeden z ostrovů ve fjordu, který je určen pouze pro odpočinek a sport. S pevninou se spojen lávkou, je na něm bezpočet cest a cestiček, lesy, louky a pláže. Přijedu-li tam hned ráno, bývá téměř prázdný, takže psi se mohou do sytosti proběhnout (a vykoupat). Navíc jsou tam na každém kroku odpadkové koše, takže člověk nemusí nosit pytlíky s víte čím moc daleko. Jsou to krásné chvíle a psi potom obvykle padnou do auta vylítaní a bez jakýchkoliv protestů. Jenže ten klid je jen zdánlivý - jak jsem měla možnost zjistit.

Přijeli jsme domů a já jsem si nejdřív vyndala tašky s nákupem a teprve potom šla otevřít kufr auta, abych si vzala psy. Ztracena v myšlenkách jsem nezaregistrovala napjatou pozornost, s jakou Nazgúlové zírali za moje záda. Normálně zůstanou stát, abych měla čas vzít vodítka, a teprve potom vystupují. Tentokrát vylétli jako řízené střely. Otočila jsem se a bylo mi jasné, že tohle bude průšvih. Uprostřed cesty stát ten ohromný kocour a upíral na psy pohled plný opovržení.

Měl dobré nervy, to musím uznat. Ale také zdravý rozum - naštěstí. Sice byl přesvědčen, že ti dva jsou jenom hloupí štěkavci, ale rychle si spočítal, že jsou nejen hloupí, ale i velcí a navíc dva. Vystřelil třetí kosmickou, opovrhl úkrytem na statné borovici a plavným skokem popírající zjevnou nadváhu skočil do ohrádky s popelnicemi. Zařvala jsem na psy a ti se zkroušeně vrátili. "Paní, viděla jsi toho drzouna? My jsme ho prostě museli prohnat!" tvrdily přesvědčivě oříškové i čokoládově hnědé psí oči. Ulevilo se mi, protože v té honičce nebyla zášť nebo dokonce touha zabíjet. Byl to sport - něco jako když uklízejí naše kočky do dřevníku nebo na stromy. Přesto jsem si nakázala větší pozornost a hříšníkům dala zřetelně najevo svoji nelibost.

Jenže to nebylo všechno - psi byli vystaveni ještě jedné potupné zkoušce. Vraceli jsme se zrovna z vycházky, psi klidně šlapali uvázaní na kšírách (nevěřili byste, oč lépe přijímají lidé psy, kteří nemají kolem krku mohutný řetěz, ale jsou uvázaní v reflexních kšírách s koženými srdíčky s adresou) a mířili jsme do průchodu v poměrně vysokém živém plotě. Proti nám šel starší pán a od ruky mu vedlo do křoví vodítko. Přitáhla jsem psy nakrátko (pro jistotu) a klidně jsme mu šli vstříc. Najednou psi překvapením ztuhli a já k tomu neměla daleko. Na tom vodítku byl totiž uvázaný obrovský kocour, černý jako noc.

Viděla jsem jak psi nevěří vlastním očím a nosům. Je to kočka nebo ne? Takhle velká? Na vodítku? Neutíkající? Kocour si je měřil s hlubokým podezřením a pro jistotu navíc vyhrbil hřbet, takže vypadal ještě větší. To tu ti Norové mají nějaké zvláštní obří plemeno koček? Tenhle Baghíra nakonec vrhnul na svého člověka pohled "Půjdeme?" a hnul se. Teprve potom psům opravdu došlo, že to je kočka a rozeřvali se. No trochu pozdě, aby ještě udělali dojem, že...

Každopádně si myslím, že náš pobyt tady začíná vypadat opravdu zajímavě i z psího hlediska, takže se máme na co těšit.

PS: Čita s Miou včera v noci ukradly Andymu MP3 přehrávač, schovaly ho v obýváku pod gauč a rozkousaly mu molitanové kryty sluchátek... Že by to nehodné udělátko poslouchal častěji než je?

Pro obrázky opět prosím zkuste Hadopasy... Děkuji D. R.



Víte, proč má smysl vybírat BIO potraviny?
Víte, proč má smysl vybírat BIO potraviny?

Skladba jídelníčku batolete je důležitější, než by se nám mohlo zdát. Právě v rané fázi života vznikají stravovací návyky, které budou dítě provázet do dospělosti.