19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Kočičiny

9.3.2007

No dobrá, tak já na to jdu. Mio, ty si sedni tady kousek vedle, až nebudu vědět, můžeš mi napovědět. Ne, tu pitomou pískací myš si nech. Takhle, kdyby měl páneček kousek klobásky... Jo, že ji schoval? Hamoun jeden. Tak jdeme na to. Dede - Čita ve vlaku

Já bych začala tím, že my s Miou máme jednoho člověka stálého, ožužlaného a důkladně označeného našimi chlupy, a k tomu jednu mizící paničku. Teda ze začátku vypadala opravdově, ale teď se jí nedá věřit. Sice ji slýcháme z těch bedýnek, co jimi má páníček obložený počítač, ale jinak se objevuje jako bouřka. Sice jen občas, ale potom se chvěje zem.

Tentokrát si to přijela a hned na nás: Ahoj holky, jak se mají moje kočičky? A samé ťuťu ňuňu. Jaké její kočičky? No na to jsme jí teda neskočily. Já jsem na ni koukala se vznešeným odstupem, zato Mia se na ni děsně šklebila a škaredila. Dokonce se ta potvora nechala pochovat od pánečka (i když jindy to absolvuje jen nerada), ale to jen proto, aby dala najevo, kdože je jako ten její. No a panička sice vypadala chvilku tak nějak nešťastně, ale pak řekla, že si jako holky zvyknou a šla dělat nějaké hlouposti, jako že začala kde co drhnout.

No, snažily jsme si jí nevšímat, ale ono to bylo vážně zajímavé. Náš páneček je teda kabrňák, ale pobíhat po bytě s mokrým hadrem, na to on teda není. A tak jsme za ní všude chodily, ale jak se na nás podívala, hned jsme dělaly, že ji neznáme. No chápete, jen si přijde po takové době a ani neodprosí... Ale druhý den ráno jsem ji hned po rozednění pořádně umňoukala. Já jí dám, zavírat se v ložnici!

Ale pochopila to, takže jsem k ní vlezla a prvně po dlouhé době jsem si ji mohla zase oňuchat a pořádně olíznout. A ona mě hladila a tak jsme se mazlily a vůbec jí nevadilo, že si občas kýchne, protože jí strkám do nosu ocas. Mia je taková prostší, takže se omezila na to, že jí ulovila kotník - jak si na té posteli sedla. Ale nakonec se také nechala pochovat. No řeknu vám, neměly jsme to dělat! To máme za naši dobrotu! Panička si nás pozorně prohlédla a pravila, že to nejsou kočky, ale chlupaté koule! A že se prý bude muset hubnout! Dede - Mia ve vlaku

Náš Andy nás ale bránil a pravil, že vůbec nejsme tlusté kočky. Že když se pěkně natáhneme, tak jsme hned hubené! No je fakt, že Miu by panička mohla natahovat jak hodiny a stejně by byla hmm... no při těle. Aby ne, když mi krade z mističky! To mám za to, že jím jako dáma a ne jako rozežranej chuligán. Dámy prominou...

Poznámka paničky: Zdá se, že samy holky do plavek nezhubnou a čeká je dieta. Bude to ale těžké, protože ty bestie používají šílené vyděračské praktiky, kterým těžko odolám i já. Což teprve Andy! Jenže kdyby takhle pokračovaly dál, nepomohla by ani Andyho "natahovací" metoda zobrazování štíhlých koček. Přála bych vám vidět tu demonstraci - Mia natažená, pupík vystrčený a to vše doprovázeno ze strany kočky kosými pohledy plnými podezření...

No, jenže jak přijede panička, začínají se dít věci. Takže nás ani neudivilo, když nás šoupla do přepravky (zasténala pod její váhou), pobrala kufřík, baťůžek s počítačem a kabelku a vyrazily jsme na cesty. Jsme kočky statečné a na cestování zvyklé, ale stejně to bylo něco. Metrem, jedním vlakem, druhým vlakem... ještěže nás panička pustila na chvilku protáhnout. Jenže v okamžiku, kdy to fakt začalo být zajímavé a já našla způsob, jak zalézt za sedadlo, vytáhla mě panička za ocásek (!) a šoupla zpátky do přepravky, že prý hodlá vystoupit v Jaroměři a ne nás vydlabávat z vagónu ještě někde v depu. Ne, že bychom jí rozuměly, ale máme pochopení. Ona je prostě někdy divná.

No a na nádraží ji čekal náš soused a to bylo hned nějakého vítání, ale panička to zkazila, poněvadž procítěně pravila: "Kufr nemusíš, má kolečka. Prosím tě, vem ty kočky!" To jako že jsme na ni těžký??? No a tak jsme zase po dlouhé době dojely domů na vesnici. Panička pobíhala kolem, jajkala a jojkala, ale na nás nezapomněla. Naštěstí. Už jsme fakt potřebovaly ven! Řeknu vám, bylo to skvělé. Najednou tolik místa, koš na dřevo už na mě čekal. Jak jsem si zase polezla!

Poznámka paničky: Holky byly v rozpacích. Hrozně chtěly ven, ale zároveň se bály. Takže první dva dny trefily venku jen do dřevníku, odkud navíc Mia nechtěla vylézt. Aby se fakt proběhly, musela jsem si sednout před dům na pařez a dohlížet. To jsem dopadla, venčila jsem na dvorku kočky! Dede - kočky ve vlaku

No a potom už to bylo jen prima. Panička si dala záležet, abychom se měly čím bavit. Nejenže začala vařit, ale také si všude rozložila haldy papírů. Těžce vzdychala, přerovnávala je do různých hromádek a ty potom přerovnávala taky. Moc se nám nelíbilo, jak vzdychá, tak jsem se rozhodly pomáhat. To byste měli vidět, jak rychle začala zdravě nadávat, když jsme se jí párkrát po těch hromádkách proběhly a trochu jí ta papíry zase pomíchaly! A jakou měla pěknou barvu ve tvářích... Také si přinesla to svoje počitadlo, takže jsem měla možnost předvést "Až příliš viditelnou kočku". Cílem této kreace je, aby se panička nedívala na nic jiného, než na svoji kočku. To byste koukali, jak v tom umím být dobrá! Stejně se jí pracovat nechtělo, na to bych vsadila i poslední dráp.

Trošku horší bylo, že k nám pořád někdo chodil. To zazvonil zvonek a už se ozývalo velké vítání a povídání. Je fakt, že tady bývalo živo vždycky, ale jeden si už odvykl. Mia se vždycky koukala ztratit, ale až poté, co se na návštěvu děsivě zašklebila. To já jsem chodila vznešeně kolem a dávala pozor, aby na mě bylo dobře vidět, ale fakt jen vidět. Mám přece nějakou hrdost a nedám na sebe sahat kdekoho, no ne? Lidi potom většinou říkali, že jsme moc pěkné (s tím souhlasím), a ale poněkud dokulata (tak to pěkně kecají).

Netrvalo dlouho a v domě bylo zase teplo a voňavo jako dřív. Jenom jedno bylo divné - lidi, tady nebyly žádné chlupy! No viděli jste kdo takovou divnou domácnost? A tak když tu nebyla ta hloupá psiska, bylo to na nás. Protože když jeden nepustí chlup, tak snad ani není doma! Panička samozřejmě reptala, ale to ona jen tak dělá. Je fakt, že když dáme s Miou kožichy dohromady, tak jsou naše chlupy dobře vidět na povrchu jakékoliv barvy! Dede - Mia doma kouká z okna

No a když jsme si myslely, že už je to zase jako dřív, panička připravila přepravku a bylo jasné, že se zase jede zpátky k pánečkovi. No, nechtělo se nám, ale zase jsme slyšely, jak si Andy paničce do telefonu stěžuje, že je v bytě prázdno a nikdo ho tam nevítá. Sice o nás co chvíli tvrdí, že děláme bordel a jsme bestie nenažraný, ale jak vidíte, nemůže bez nás být! Takže jsme byly zase celý šťastný, že jsme u něj. Jenže to se zase chystala k odjezdu panička.

Zkusily jsme, jestli se jí nevejdeme do kufru, ale měla tam takových neskutečných krámů, že se nám to nepovedlo. Ale ne, že bychom se nesnažily! Nakonec nám ale darovala hrst šedivých myšek na hraní a řekla, že musíme pohlídat mladého pánečka, aby neblbnul a dělal i něco jiného, než čučel do počítače. A to já zase vím, protože co má furt koukat do počítače, když má mě! A Mia se udělala obrovskou kočkou a temně pravila, že sežere každou kočku, kterou by si chtěl páneček přivést domů. že ona už dohlédne na to, aby tu nebylo překočkováno.

A potom přišel starší páneček a začal paničku honit, že jestli hned nepůjde, uletí jí letadlo. To byl jasný signál pro velkolepou závěrečnou scénu pracovně nazvanou "Dohledej si svoji kočku". Panička totiž pravila, že nemůže odejít, dokud jasně neuvidí obě kočky zcela nezpochybnitelně mimo svůj kufr a přitom v bytě. Takže zatímco Miu postupně našli třikrát (!) v komoře, jednou pod postelí a dvakrát v koupelně, já jsem byla na balkóně, v komoře, pod postelí, v záchůdku a na Andyho čistě vypraných tričkách určených k uložení. Poznámka paničky: Zabila bych je!!!

No a teď je pryč. Ale šeptala nám do ušisek, že za chvilku zase přijede a vezme nás ven. A později se prý přestěhujeme do domku na celé léto se starší paničkou a pánečkem. No uvidíme.

 

Dede - Čita doma na křesle

 

Dede - Mia doma na křesle

 




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !