Nazgúlové obvykle žijí – jako většina dobře socializovaných psů – se světem lidských věcí v míru. Ve svém věku už ledacos odkoukali, co z lidských výtvorů nedokážou nějak využít ke svému užitku (auto, zazvonění zvonku, pípnutí mikrovlnné trouby apod.), to ignorují. Už je nenachytáme na hlasy vzdáleného páníčka znějící z reproduktorů při telefonování přes skype, televize je také nechává klidnými – když nic zajímavého necítí, tak je obrázky a zvuky nezajímají. Přesto jsem je v posledních dnech přistihla v situacích, kdy je lidský svět přece jen trochu zmátl.

Poprvé to byla příhoda s autobusem. Šli jsme po lesní stezce, která na jednom místě nedaleko od našeho domu ústí na lávku přemosťující silnici vedoucí k sídlu velké firmy. Bylo ráno, takže se po silnici sunul pomalý proud aut, po chodníku spěchali lidé. Zrovna jsme se opět nořili do lesa, když zazněly divné zvuky. Krátké zaúpění, vydatné odfukování a na to povzdech. Psi zbystřili, ztuhli na pěšině, uši našpicované, nosy chvějící se námahou zjistit, KDE JE TO ZVÍŘE?

Stála jsem za nimi a sledovala jejich snahu pochopit situaci, kdy slyšeli zvuky svědčící o přítomnosti velkého ustaraného tvora, nicméně z něho necítili ani chlup. Byla jsem připravena je okamžitě zastavit, kdyby se rozhodli seběhnout z pěšiny a prohnat autobus, který po brzdění a namáhavém průjezdu příliš malým kruhovým objezdem zastavil na zastávce.

Nebylo to nakonec třeba. Kdyby uměli nechápavě zakroutit hlavou, tak to udělali. Nakonec na mne vrhli podezíravé pohledy (Kam jsi zašantročila to zvíře? Přiznej se!) a když jsem se na ně jen zaculila, tak pokračovali v procházce. Ten lidskej svět je fakt divnej... četla jsem z jejich znechucených tváří.

Druhá příhoda se kupodivu stala jen o nějakou půlhodinu později, když jsme se vraceli po procházkovém okruhu opět po lávce domů. Mezi lidmi spěchajícími dole po chodníku do práce šli dva muži a oba za sebou táhli černé cestovní kufříky na kolečkách. Nazgúlové natěšení zdařilou vycházkou, kdy potkali pár psích kolegů, zareagovali okamžitě – hele, tam jdou psi! A jsou taky černí!

Radostné úsměvy a ocasy postavené na stand by jim vydržely jen pár okamžiků, dokud nepoznali, že je to ZASE PODVOD. Tentokrát kupodivu ze svého omylu nevinili mě, ale okamžitě se zatvářili, že je třeba spěchat, jelikož támhleten trs trávy je mimořádně zajímá a je třeba ho důkladně očuchat. Nemusím říkat, že trs byl dostatečně daleko od místa, kde se jim povedlo se blamovat.

Třetí příhoda následovala pár dní po těchto dvou. Chystali jsme se na procházku, stáli jsme v otevřených dveřích domu, psi se jako obvykle vzájemně natěšeně okusovali, zatímco jsem se jim snažila připnout vodítka. Obvykle je nijak neokřikuju, patří to k předvycházkovému rituálu. Ten den jsem si ale stačila všimnout, že vnučka naší sousedky nechala před domem dětský kočárek s panenkou. Kočárek byl dokonalou zmenšeninou sporťáčku – golfových holí, a panenka představovala mimino v životní velikosti.

Daník byl na flexi vodítko připnut jako první, tak využil situace a vyběhnul před dům. Když jsem viděla, co dělá, pozdržela jsem Kazana. Chtěla jsem vidět, jak to dopadne. Daník totiž objevil DĚŤÁTKO! O poněkud extrémní náklonnosti Nazgúlů k malým dětem jsem tu už psala. A právě v tom okamžiku se Daník domníval, že mu tady někdo nechal jedno mimi nehlídané. A to musel využít!  

Snažila jsem se nesmát, když jsem sledovala jeho promyšlený postup. Neposkakoval, jak to dělá, když se blíží k jinému psu, jen se celý udělal menší, ocas s sebou exakticky mrskal a tlama se smála, když se pomaloučku v obloucích ometal směrem k děťátku. Čekala jsem, kdy zjistí svůj omyl, ale Daníka už nemohlo nic zastavit – svůj manévr musel dokončit a dokončit ho SPRÁVNĚ! A tak nakonec, nerušen faktem že nejde o skutečné děťátko, olízl panence nos!