Kdysi jsem tam koupila nádherné červené a bílé muškáty. Nebyly levné, ale krásy z nich bylo plno. Dostala jsem se tímto do jejich databáze zákazníků, a přestože jsem tam od té doby nic nekoupila, nepřestávají mě pokoušet.

Takže ho zase mám. Katalog svítí tisíci barvami a tvary květin, keřů, trav a ovoce. Fascinují mě snímky koberců převislých petúnií a surfinek, oranžové muškáty a desítky odrůd růží. Představuji si, jak mi z květináče vyrostou obrovské andělské trumpety, poblíž terasy zasadím yuccu, zahrádku pod okny olemuji slézovými růžemi a ostrožkou stračkou.

Vedle keříků rybízu zasadím kanadskou borůvku a konečně jich budeme mít dost. A abych se nedržela zbytečně při zdi, koupím si do květináče ještě Pepino Gold, což prý jsou, věřte nevěřte, visící melouny!

Je fakt, že po každém opojení přijde vystřízlivění. V mém případě to znamená několik věcí. Jednak začnu hledat květiny, které by snesly těžkou jílovitou půdu a sluneční výheň od rána do večera. I když mám svoji zahradu opravdu velmi ráda, musím uznat, že na čtyřech pětinách rozlohy je snazší z půdy vyrobit kvalitní cihly, než na ní něco vypěstovat.

Navzdory tomu, že aspoň na oplocené zahrádce pod okny každoročně zarývám do půdy vedle svého potu i pytle kompostu, hnůj a písek, tak za suchých letních dní se tam nejlépe okopává sbíječkou.

Dále se v katalogu nikdo nezmiňuje o tom, do jaké míry všechny ty úžasné rostlinky chutnají myším, hrabošům, hryzcům a slimákům. Všeho tu máme nadprůměrné množství, takže loňské trsy afrikánů spíš připomínaly těžce živořící zelenavé skelety a mečíky padaly jako pokosené ještě před vykvetením, protože jim ty bestie nenažrané vyhlodaly cibulky. Ani o mšicích nebo padlí jsem se nedočetla. Není divu, konec konců, oni tyhle potvory neprodávají. Ty totiž bohužel přijdou bez potíží samy.

Poslední moment, kdy se zdravý rozum snaží překřičet růžové mlhy květinového snění nastává v okamžiku, kdy porovnám vyfocené trsy nebo koberce zářivých rostlin s poznámkou - dodává se v devíticentimetrových květináčích. Ach jo.

Ať už je vystřízlivění jakkoliv kruté, stejně každý únor a březen sním s otevřenýma očima. Kolik budu mít květin, jaká to bude krása a vůně. Jak mi uzraje rybíz, jak sladké budou třešně (pokud já i kosáci vydržíme čekat do jejich úplné zralosti), a že třeba bude letos na meruňce víc než loňských pět plodů.

A pokud se už pustím úplně za hranice reality, tak si představuju, že mi psi nebudou denně skákat přes plůtek na něžně opečovávané letničky, neučůrají k smrti kuželovitý smrček, neohlodají statečný, leč těžce přežívající rododendron, a nevyhrabou v záhonech jámy vhodné na lov mamutů. A krtci! Kdyby se naše početná krtčí komunita rozhodla vypravit někam za humna, musela bych jim vypravit autobus.

Přesto mi to nedá. Zase budu rýt, sázet, okopávat a zalévat. Také budu nadávat - na počasí, na škůdce a hlavně na sebe, že si s tím nedám pokoj. V blátě i prachu, za slunečního žáru i při vlezlé mlze se poženu za vidinou své krásné zahrady. Katalog, nekatalog. Ale mezi námi, tohle předjarní snění nad barevnými obrázky bych si jen nerada nechala ujít. Rozum, nerozum...