20.9.2019 | Svátek má Oleg


BTW: Jsme na cestě, zn. Pevné boty podmínkou

17.11.2009

Přestože máme už dvacet let svobodu slavit co je nám libo, k žádné velké změně nedošlo. Roste rozčarování a reptání, že slavit tak jako tak není co. Přiznám se, že mě samotné naskakuje kopřivka, kdykoliv se podívám na poslední výstřelky naší zoufalé politické scény, ale sedmnáctý listopad slavím a slavit budu. Je mi vcelku jedno, co nakonec způsobilo pád komunistického impéria, ale fakt, že se to stalo, změnil můj život a především potom život našich dětí k nepoznání - a rozhodně k lepšímu.

Ona revoluce nám totiž přinesla především svobodu a možnost pravdivě se dívat na svět - na současnost i historii. A to jsou obrovské devizy, i když ani s jednou z nich není snadný život. Obojí od nás vyžaduje spoustu síly unést vlastní zodpovědnost a nutnost používat vlastní mozek. A to umí zatraceně bolet!

Za těch dvacet let jsme se potýkali se spoustou potíží, včetně finančních - pro mladou rodinu to byly krušné začátky. Jenže jsme měli svobodu hledat si cestu podle svých možností a schopností, mohli jsme vychovávat naše děti v pravdě a nikoliv oním podvojným způsobem "tohle se musí říkat, ale ve skutečnosti je to takhle", jak například vychovávali rodiče mě.

Možná se teď ušklíbnete - to je ale ušlechtilých řečí, ale copak se nedívá kolem sebe? Nevidí tu šílenou aroganci, korupci, zlodějinu a zneužívání moci? Nevšimla si tisíce dalších zlořádů, ničících tu naši báječnou svobodnou společnost? Odpověď zní - všimla. A rozhodně mně to není jedno. Jenže nikde se neříká, že svobodná společnost je ideální, že?

Ostatně se všemi těmito jevy se potýkají i země, kde demokratický rozvoj nikdy nedusil komunistický experiment. Jenom se tam věci prostě nazývaly jménem, a když na někoho něco prasklo, tak za svoji ničemnost obvykle zaplatil. Nikdo ty lidi nenutil věřit, že jsou vedeni k lepším zítřkům, dokonce jim ani nikdo nenamlouval, že ony lepší zítřky, kde všechno patří všem a nikdo nemá žádné starosti, vůbec existují. Lidé prostě vždy věděli, že ony lepší zítřky jsou jen na nich.

Svoboda není jen možnost uspořádat si život, jak chceš, a jak to zároveň dokážeš. Se sedmnáctým listopadem 1989 se nám otevřela možnost, pro moji generaci vlastně unikátní, poznávat dějiny naší země takové, jaké vlastně byly. Tedy nikoliv nejdřív pohádky obrozenecké, potom komunistické. Prostě dějiny - události, které se staly, lidé, kteří se do nich zapsali, tak či onak, dobře i špatně.

Teď budu osobní - mně se nikdy naše novodobé dějiny, nebo spíš to, co jsem o nich věděla, moc nelíbily. Nechtěla jsem být ukřivděnou, ušlápnutou a neustále ohrožovanou slovanskou holubicí. Popuzovalo mě ono vzletné - tři sta let jsme trpěli. Jako mladá holka jsem třeba milovala knihu Edurada Basse Cirkus Humberto.

Nejen pro hluboké cítění cirkusového umění, ale pro ty obyčejné zmínky v příběhu, týkající se Čechů a češství. To budeš umět, to zvládneš - vždyť jsi Čech. Obratní, houževnatí, vynalézaví, chytří, hrdí, odvážní a většinou muzikální:)) Uznávaní mezi ostatními národy, mluvící cizími jazyky, neztrácející se v širém světě. Takoví Češi se mi líbili!

A oni takoví skutečně byli. Měli jsme svoje úspěšné podnikatele, vynálezce, vědce, cestovatele, ale i vojevůdce a vojáky. V historii byli čeští vojáci považováni za tvrdé a velmi schopné. Nebyli jsme ukňouranými ušlápnutými chudinky - naši lidé se dokázali se životem poprat a být úspěšní. A že při tom museli mluvit vedle češtiny i německy? Hm - a to tak vadilo? Dnes se učíme anglicky, když se chceme domluvit se světem. Co naděláme, jsme malý národ. Ale nikoliv méněcenný.

Další osobní věc - nesnáším Haškova Švejka. Respektive jako román mi zas tak nevadí, ale vadí mi švejkování coby popis naší národní povahy. Kopnout někoho do kotníku a honem se schovat za roh! Ano, někteří to dělají (politiky nevyjímajíc), ale národní povaha? To snad ne!

A tak vnímám naši současnou svobodu jako možnost vymanit se z těchto stereotypů. Naši lidé opět vyrazili do světa, a rozhodně se tam neztrácejí. Samozřejmě - jakákoliv paušalizace je z principu nepřesná. Ale to je i ta špatná, ne? Já třeba znám v Čechách spoustu báječných lidí, poctivých, pracovitých, houževnatých, podnikavých, neschovávajících se před problémy, pečujících nejen o své, ale pomáhající dalším lidem - i zvířatům, ke kterým osud nebyl laskavý.

Jsem přesvědčená, že svoboda našemu národu, našim lidem, svědčí. Nikdo neříká, že je svoboda jednoduchá, ale rozhodně je mnohem zábavnější, než otroctví, byť by bylo doplněné slamníkem a denní skývou. Člověk se vždy musí snažit přežít nejlépe, jak dovede, takže je lepší, může-li tak činit bez toho, že mu k tomu někdo bude nařizovat, co si má myslet a co je pro něj nejlepší. V životě, a tím méně ve státě, nikdy není nic zadarmo, jen ta cena nebývá na první pohled vidět.

A tak já skutečně slavím sedmnáctý listopad - den boje za svobodu a demokracii. Na zdraví moji milí, ať se vám daří a užijte si krásně dnešní slavnostní den. A svobodně se rozhodněte, jestli se vám chce něco dělat nebo třeba jenom s chutí lenošit!:))

Dagmar Ruščáková