Až do poloviny října 2013, byla Ari s Berry velmi příjemnou psí dvojkou. Ari odmalička běhala na volno, stejně jako Berry a já měla pocit, že by Ari mohla pochytit od Berry trochu slušného chování. Právě v říjnu jsem pochopila, že je to přesně naopak – že teprve malej bílej prevít ukázal vzorné Berušce, jak zajímavý může psí život být. Začaly totiž utíkat.

Nejdřív to bylo na půl hodiny, potom byla pryč Ari dvacet minut, Berry se vrátila brzy. Potom byl památný výlet k lesu nad Dvorskou nemocnicí (příměstský les, málo zvěře – proti našim lesům), kdy mi obě zdrhly na konci vycházky, kdy předváděly celou cestu naprosto dokonalé chování, zatímco já jsem si s nimi hrála.

Ari zdrhla ve chvíli, kdy chytla hozený klacek... Tehdy se Berry vrátila za půl hodiny, Ari nebyla ani za hodinu. Sedla jsem tedy do auta a jela po polní cestě podél lesa a hledala. Když jsem se asi po dvou kilometrech otáčela, zjistila jsem, že mě stíhá něco děsně špinavého, co ovšem samozřejmě naskočilo do auta, když jsem otevřela kufr.

To už bylo opravdu vážné a já jsem přitvrdila – ve výcviku a v chození na vodítku. Začala jsem používat píšťalku, chystala opravdu dobré odměny za příchod. Takhle jsem s nimi válčila – úspěšně – víc než měsíc. Ony velmi dobře znají povel „ke mě“ a v 99 % ho velmi dobře splní, i s tím předsednutím a vlahým zrakem oddaných a poslušných psic. Potom ale přijde okamžik, kdy se prostě rozhodnou a utečou, je úplně jedno, co já dělám – zabránit tomu může jen pevný řemen upoutaný k pevně sedícímu obojku.

Přesně tak to bylo i v pátek 6. prosince. Ten den jsem se s nimi vracela z vycházky, kde byla (teď jedenáctiměsíční) Ari většinou na pětimetrové šňůře. Prošly jsme tak okolí, zkontrolovala jsem, že se tu nepoflakují srny a tak jsem je před domem pustila. Holky běhaly, zkontrolovaly kočky, předvedly čtvero dokonalých přivolání a pak se na sebe koukly a zmizely v sousedící rokli. Bylo počtvrté hodině odpoledne, byla vichřice a začínalo sněžit.

Berry se vrátila za hodinu a deset minut, Ari se nevrátila vůbec. Navzdory šílené vánice jsem ji hledala, jezdila po okolí, volala. Nepřišla. Druhý den začal kolotoč s vylepováním letáků, šířením informací o ztracené fence všemi dostupnými způsoby. Ari utekla v obojku se známkou a v oranžové reflexní vestě, byla tedy hodně nápadná. Jenže nikdo ji nikde ani nezahlédl.

Berry

Uběhla sobota, uběhlo nedělní dopoledne, utíkalo i odpoledne. Byly už tři hodiny odpoledne, když konečně zazvonil mobil a nějaká paní z Lanžova mi volala, že její syn viděl bílého psa s oranžovou vestou v Bílých Poličanech. Já jsem byla zrovna jinde v lese, tak jsem volala klukům, aby tam jeli. Jak říkali, Ari pobíhala u zámku, byla zjevně ve stresu, trvalo jí aspoň deset vteřin, než je poznala a zareagovala na volání.

Než jsem já dojela domů, tak už lítala po zahradě a tvářila se, že je všechno v naprostém pořádku. Berry si to však nemyslela a opravdu ošklivě ji „sepsula“. Bylo hodně vrčení, i na vyceněné zuby došlo. A sebrala jí plastové vejce:)) (Trvalo několik dní, než se mezi nimi situace znormalizovala, normálně si hrály až následující sobotu.) Já jsem prohlédla Ari a ke svému překvapení jsem zjistila, že navzdory stálému sněžení a dost hlubokému sněhu venku, byla Ari překvapivě suchá, jen zadní nohy a ocas měla celé černé – poznala jsem bahno ze zámeckých odvodňovacích struh.

Nakonec jsme došli k závěru, že byla někde většinu času zavřená – zřejmě se schovala před vichřicí a buď se to za ní zabouchlo samo, nebo někdo zavřel, aniž by věděl, že se tam někde skrývá pes – Ari se cizím lidem vyhýbá.

Na bocích a za krkem, měla šmír – mohla se schovávat v garáži, někde u zemědělských strojů, těžko říct. Jakmile vylezla, už si jí lidé všimli – hned po té paní volal ještě další člověk, že ji v těch Poličanech viděl. Ta vesta pomáhala – byla s ní velmi nápadná.

Ari

Pokud jde o následky, tak předvedla „stresové línání“ a aspoň první tři dny vypadala zoufale, když měla někde sama čekat – tedy za zavřenými dveřmi. V autě to prý nevadí, tam počká klidně. A taky předvedla parádní paniku ze psů. Ale jak dny šly, psice se uklidňovala. Jenže... neměla jsem odvahu s nimi jít do lesa.

V pondělí a v úterý jsme byly v Praze – předváděly dokonale vycvičené sídlištní psy, reagovaly i na povel „malej pejsek – nešlapat!“. Ve středu jsem venčila v Dvoře Králové, Berry šla městskou stopu a večer jsme tedy byly v centru. Pustila jsem je na volno, opět jsem měla dokonalé psy. Ve čtvrtek jsem opět venčila v městském parku a Ari pak šla městské stopy – zase vzorní psi.

V pátek jsem je vzala do Hradce, když jsem jela nahrávat. Venčila jsem od budovy rozhlasu po náplavkách u Labe, potom v parku směrem k soutoku Labe s Orlicí. Opět vzorné psice, reagovaly na nejmenší písknutí. V sobotu jsme byli na Pomezních boudách, holky běhaly na volno, vyhýbaly se běžkařům, neotravovaly lidi ani psy, neměly nejmenší snahu utéct. Jen Ari mírně panikařila, když viděla prvně sjezdovku s lyžaři a sáňkaři, ale jinak paráda.

V neděli jsem je vzala do lesa (Ari na stopovačce) a po návratu domů jsem je před vjezdem autem do vrat nechala proběhnout na skutečně zvěřeprosté louce před domem. Předvedly dokonalé přivolání, potom se na sebe podívaly a utekly. Mohla jsem pískat a křičet, vše marné. Ari se vrátila za hodinu a půl, Berry ještě později.

Prostě mám problém. Holky moc dobře vědí, jak se mají chovat, a obvykle to dělají. Umějí se chovat ve městě. Pracuju s nimi na stopách (mantrailing) – Ari se tak baví už od dokončeného čtvrtého měsíce. Mají výběh na velké zahradě, hraju si s nimi. Jenže to nestačí. Neumím poručit tak, aby musely poslechnout, i když poslechnout nechtějí. Tedy na sedni a lehni ano... ale ne na „ke mně“, když se rozhodnou zmizet.  

Nevím si rady. Nemohou být pořád na vodítku, ale tohle taky nemůžu dovolit. Plánuju koupit výcvikový obojek, byť znám jeho rizika i omezení. Jenže co se psem, který předvádí skvělé vychování až do momentu, kdy prostě zdrhne? Jak poznat ten okamžik? Podařilo se vám vyřešit podobný problém? A jak?