Telefonát, vše je OK, přijďte si pro auto. Lenivým krokem se s mužem ubíráme k prodejně a v duchu se těším na to, že to budu zase já, kdo bude volit rozhlasové stanice. Moje staré rádio totiž v tomto směru nekompromisně převzalo iniciativu a musím říct, že jeho vkus se s mým shodoval jen zcela výjimečně.

Převzali jsme klíčky a šli k autu. Zmáčkla jsem ovladač dálkového odemykání, ale nic se nestalo. Nijak mě to neznepokojilo, ono to už opravdu zlobilo. Zkusila jsem to podruhé, potřetí, počtvrté... "Prosím tě dej mi to," nevydržel to můj nejdražší a rázným způsobem vyslal autu příkaz k otevření. Nic. Červené světýlko na ovládátku na nás ani nemrklo a usnulo zřejmě navěky. Zato červené světýlko alarmu v autě si tiše a spolehlivě poblikávalo.

Závěr byl nasnadě - baterie už ze sebe vydaly vše, co v nich bylo. No dobrá, koupíme tedy nové. Blížilo se poledne, ale podařilo se nám sehnat odpovídající druh. Vyměnili jsme je. Ovládátku se sice radostně rozsvítila červená kontrolka, ale auto na výzvy k otevření nereagovalo. Došlo nám, že jsme zřejmě zrušili bezpečnostní kódování, či co to v klíčku je. Dobrá, zavoláme syna, ten vezme manželovo auto a přiveze nám druhé klíče.

Nebudu vás napínat - nefungovaly ani ty druhé, přestože dávaly vědět, že baterie je v pořádku. Co teď? Odemkněte klíčem, pravil majitel ochodu, který se zájmem sledoval, jak se akce vyvíjí. No jo, to by tam musel nějaký zámek být, že... Auto jsem totiž nekoupila nové a jeho bývalému majiteli z něj za necelých 5 let provozu převážně v Praze ukradli postupně 11 rádií (a mnoho dalších věcí), takže z něho postupem času vytvořil něco jako Alcatraz.

Nastala fáze dvě - volání pomoci v sobotu odpoledne. Zkoušeli jsme různá čísla a rovnou řeknu, že zcela bez výsledku. Nejkurióznější odpověď jsme dostali z horké linky Kooperativy, kdy nás jakýsi mužský hlas nabádal, ať auto odtáhneme (!) do Prahy na Jarov, byť jsme mu zřetelně vysvětlili, že stojí ve Dvoře Králové. Své známé obvolával majitel obchodu, stejně jako náš soused a přítel, který zná neuvěřitelné množství lidí. Marně. (Asi nikdo z nás nezná opravdu dobrého zloděje aut...:)).

Nenašli jsme nikoho, kdo by byl ochoten se (pokud možno šetrně) dostat do zamčeného auta, kterému nefunguje dálkové ovládání a nemá jediný zámek. Můj Thor tam tedy stál, tichý jako sfinga a nedobytný jako Karlštejn.

Nakonec jsme to vzdali a odjeli se podívat k mému domovskému servisu, jestli tam nenajdeme nějaké vodítko. Na zavřené bráně naštěstí byla uvedena dvě telefonní čísla na mobily, tak jsme opět telefonovali. Nakonec jsme se dovolali, bohužel člověku, který mě neznal, byl někde na sobotní návštěvě a evidentně si myslel, že když jsem tak pitomá, že si nedovedu otevřít vlastní auto, tak můžu počkat do pondělka.

Přesto jsem ho asertivním přístupem přiměla, aby se o hledání pomoci aspoň pokusil. Za chvíli mi volal zpět, přes víkend to nezvládnou, ale v pondělí ráno mám přijet a technici tam pojedou se mnou. Byl podstatně vstřícnější, protože technici mě na rozdíl od něho znali a potvrdili, že jako klient si alespoň nějakou pozornost zasloužím.

Oželela jsem tedy nedělní předávání cen Top 10 systémových integrátorů v Brně v předvečer Invexu a v pondělí brzy ráno odjela z vesnice do servisu. Přidělili mi dva techniky, sedli jsme do pohotovostního vozidla (kde bylo v sobotu?) a vyrazili.

Nastala fáze tři - otvírání. Jo, Alibaba, ten se měl! Kdyby měl poklady schované v Octavii stižené nevyléčitelnou hluchotou, to by mohl sezamovat ještě dnes! Mládenci byli velmi milí a moc se omlouvali za to, že nedosahují kvalit profesionálních zlodějů aut. Ujistila jsem je, že zloděj by nakonec tak jako tak použil cihlu, takže si cením jejich ohleduplného přístupu, kdy se snaží nepoškodit auto víc, než je nezbytně nutné. Všechno vypadalo velice profesionálně - kombinézy s nápisem Citroen, hezky popsané servisní vozidlo, soustředěné výrazy...

Začali odspodu. Prý, když se dostanou k něčemu, co vyzkratují, tak by se dveře mohly otevřít. Dostali se, ale zkrat se nekonal - auto bylo proti tomuto přístupu zabezpečené. Dobrá, tak aspoň zespodu otevřeli kapotu. Přicházel v úvahu jakýsi manévr s baterií (přinesli si ještě jednu...). Ani to nevyšlo - auto bylo odolné. Potom by prý šlo cosi, pokud by se jim podařilo odmontovat šetrně levý stěrač. Tudy nakonec cesta také nevedla.

Nešťastně se na mě podívali. Musíme ty dveře v místě bývalého zámku odvrtat. Dobrá, souhlasím. Chudáčci, vypadali tak zklamaně, že jsem jim koupila alespoň bavorské vdolečky - v jedné z dvorských pekáren dělají opravdu nepřekonatelné. Nechtěli. Prý až po tom.

Zámky však byly zadělané opravdu profesionálně. Zlomil se první vrták. Zkusili druhý. Potom silnější. Potom vrták zvíci krávy. Mezi tím jemná práce se šroubováky a nevím čím ještě. Úzkostlivě opatrně, aby nepoškodili metalízu. Ale ano, sedněte si do auta, ať nám tu nezmrznete... Ve služebním citroenu mi zapnuli i topení, takže za chvíli mi přestaly cvakat zuby.

Jednu chvíli se zastavil i mládenec od Renaultů. Pozdravil se citroenovskými, pokyvoval hlavou, obcházel dveře a jeho taktéž hezky pomalované pohotovostní vozidlo vhodně doplňovalo živý obraz. Dívala jsem se na to z asistenčního auta, vzdálena hovorům, a připadalo mi to jako scéna z Amélie z Montmartru. No tak, Thore, nedělej naschvály, zaklínala jsem své umíněné vozidlo. Nakonec vítězné cvak a jedem!

Potom to už byla rutina. Odjet do servisu, nakódovat klíčky (Ty druhé prý patrně zdechly na dlouhé nepoužívání - prý se rozeběhnou kódy nebo co. Musím říct, že bez elektroniky to bylo mnohem jednodušší!), znovu nastavit alarm, opět zaslepit zámek, přikrýt ho krytkou, všechno zkontrolovat a hezky vyfakturovat. Ach jo. Ano, určitě mi objednejte zámek, ano, stačí jenom jeden. Jistě, že se to hodí - pro mě. Zlodějům záslepky nevadí, mají kámen nebo kladivo.

Tak jsem zase o něco chytřejší, Thor dostane jako slušné auto nový zámek a taková desítka chlapů ve Dvoře Králové a okolí má skvělou historku pro veselou společnost. To jste slyšeli o té ženské, co... Tak jsem vám to vyprávěla taky.

A ještě něco - červené světýlko na klíči od auta jsem začala hlídat s paranoidní pozorností. Teď.