Jak se tady již zmínila, odjela jsem minulou středu na služební cestu do Sofie Antipolis, což je městečko (vesnice?) v kopcích zhruba na půl cestě mezi Nice a Cannes, tedy na Azurovém pobřeží, či ještě obecněji na samém jihu Francie.

Už když jsme vylezli někdy kolem desáté večer ven z letištní haly v Nice, věděla jsem, že je tady. Navzdory spoustě aut bylo cítit jaro a moře! A uviděla jsem palmy! To vám jsou hrozně legrační stromy a já je miluju. Protože tam, kde jsou palmy, pro mě nemůže být zima.

Okamžitě mi bylo jasné, že můj zimní kabát, tak vhodný u nás doma, je na zdejší teploty jednoznačně předimenzovaný. Když jsme vysedli před hotelem v samém srdci nočního Cannes, zhluboka jsem se nadechla. Vlahý vzduch vonící spícími květy a mořem, které tiše oddychovalo a se šuměním olizovalo pláž nějakých sto metrů odtud. Nejradši bych se k němu rozeběhla hned, ale bylo nutné dělat jiné věci, takže jsem musela zkrotit svoji netrpělivost a vydržet do rána.

Vzhledem k tomu, že program měl kvůli pozdějšímu příjezdu skupiny anglických a irských novinářů začít až kolem jedenácté, měla jsem ve čtvrtek ráno dost času vyběhnout si na promenádu. Lidi, tam bylo krásně! Slunce svítilo, pod palmami kvetly záhony jakýchsi květin připomínajících malé hortenzie (narcisky už odkvetly...:)). Všude byla vidět jasně zelená už ostříhaná tráva, a mezi palmami a stále zelenou středomořskou vegetací hole prosvítaly platany. Jejich kloubnaté větve vypadaly bez listí jako nahaté a vlastně to byl jediný náznak toho, že je vlastně teprve začátek třetí březnové dekády.

Vyšla jsem si jenom ve svetru a bylo mi teplo. Až moc - sluníčko se snažilo ze všech sil vyvolat iluzi léta. V restauracích na pláži začínali číšníci prostíraly stoly, jiní muži uhrabávali ještě vlhký písek a moře bylo modré, voňavé a kouzelné, jak jen moře umí být. S chutí bych se rozeběhla po písku až k vodě, ale byla jsem oblečena v pracovním a lodičky se do hlubokého písku přece jen nehodí.

Jen nerada jsem kontrolovala hodinky, abych se vrátila na čas do hotelu. Ale vší té kráse stejně nebyl konec. Vyjeli jsme autobusem do Sofie Antipolis a já jsem měla možnost vidět opravdovou přírodu - ne tu městskou, načančanou. Takže vážení - tráva byla asi třicet centimetrů vysoká a vyrážel mezi ní první plevel. Keře kvetly o závod - žlutě a purpurově. Botanickým upřesněním bohužel neposloužím, vím akorát, že oleandry to rozhodně nebyly. Jednak kvetou později a jednak je poznám...:))

Zbytek dne jsme strávili v přednáškové síni technologických laboratoří a poslouchali prezentace chytrých lidí zabývajících se zajímavými věcmi. Ale přesto se přiznám, že když mi pohled zabloudil prosklenou stěnou ven, měly moje myšlenky tendenci ulétnout od technologických zázraků k jednoduchému a přirozenému kouzlu jara. Je sice pravda, že okna byla natočena směrem k parkovišti, ale víte vy, kolik tam bylo všude zajímavých kvetoucích keřů a květin? A platany, samozřejmě. Byli jsme přece ve Francii.

Potom následovala další vlahá jarní noc, vzbuzující dřímající touhu a sladce bolestnou nostalgii. Vzhledem k tomu, že návrat ze slunečného dne s teplotami nad dvacet stupňů by byl opravdu krutý, tak ten nahoře v noci přihnal mraky a spustil vytrvalý monotónní déšť. Šuměl na listech stromů, rozvoněl trávu a vrátil téměř letní dojem ze včerejška zase zpět k jaru. Ale hezkému jaru - i za deště bylo pořád sedmnáct stupňů.

Odpoledne jsme odlétli přes Curych domů a jaro jsme ztratili někde nad Švýcarskem. V Praze byla zima a mokro, doma na nás potom čekala bílá pole, zdánlivě neubývající hromady nahrnutého sněhu, strašlivé bahno na naší příjezdové cestě a teplota kolem nuly. Teď (v neděli večer) je stále bílo, přestože celý den vydatně pršelo. Jedinou známkou jara, pokud se to tak dá brát, jsou krtčí hromádky. Co hromádky, ale hromady, hory, velehory! Je to to jediné, co u nás teď zcela zjevně roste...

Ale když zavřu oči, vidím zelenou trávu, kvetoucí stromy a roztroušené zlato pampelišek. Nadechnu se, a necítím tající sníh, ale mokrou trávu a vůni květin. Téměř k nesnesení se těším na vlahé noci, které si budu moci pouštět otevřeným oknem do ložnice.

Potom oči opět otevřu a mám chuť křičet - kde jen to jaro sakra je?