Občas se ty příběhy objeví v knihách nebo novinách - fantastické cesty domů, přežití v strašlivých podmínkách nebo takřka neuvěřitelné činy diktované láskou, věrností či dokonce soucitem.

Potom se podíváme na tu svoji hromadu chlupů pochrupující na oblíbeném gauči a říkáme si - dokázal bys to také? A v duchu máme pochybnosti. Vždyť to zvíře se chová, jako by neumělo najít ani pečenou kačenu a radostně vítá každého, kdo zazvoní u vrátek! Je to náš milovaný blboun nebo pusinka, ale hrdina?

No řekněme si popravdě, není to příliš spravedlivé hodnocení. Sice míváme dojem, že zrovna to naše zvíře by dokázalo něco vyhrát akorát v oblastech zahrnující trysk k otevírané ledničce nebo radostné výskoky na navrátivšího se pánečka, ale buďme upřímní: kdy naposledy muselo vaše zvíře něco dělat opravdu naplno - na hranici svých možností?

Nemluvím teď o psech závodnících nebo profesionálech při výkonu služby. Myslím prostě vašeho pejska nebo kočičku, kteří s vámi sdílejí váš dům i život a chce se po nich především to, aby se chovali slušně. Odhadujeme jejich přání a potřeby, a podle svých možností se jim snažíme vyjít vstříc, stejně jako se díky výchově preventivně snažíme předcházet lumpárnám a průšvihům.

Díky naší vzájemné lásce to většinou jde, a pokud máme štěstí, okolnosti nebudou nutit ani nás ani je svoje hranice možností hledat. Přesto se k nim občas přiblížíme, a v takovém případě nám nezbude než žasnout - tohle vážně udělal můj chlupáček, plyšáček, holčička moje fousatá?

Když se podívám na svoji psí historii, tak se o dosahování hranic možností nedá mluvit ani v jednom případě, leda když jsem byla na mrtvici, protože mně ty bestie utekly a nechtělo se jim domů. Samozřejmě významně pomohlo zejména to, že jsem je všechny měla od štěněte - to znamená, že jsem znala vše, čím kdy prošli, znám jejich povahy, strachy a zvyky (stejně jako oni moje) a navzájem se máme rádi.

Navzdory zdánlivým "bojům" ve výcviku mě moji psi nikdy doopravdy nevzdorovali, dokonce ani při bolestivých manipulacích a ošetřeních. Vše mezi námi bylo a je spíš jako hra - někdy pravda kdo s koho, ale nikdy nevedla ani dohled k nějaké hranici. Naštěstí! (Ťuk, ťuk:)) Vždyť oni mě ani na těch vodítkách netahají tak, jak by mohli!

Přesto se nedávno stala příhoda, která mě donutila se zamyslet nad tím, jak dobře Nazgúly vlastně znám. Do jaké míry dobrovolně uznávají omezení, která jsou nuceni dodržovat, a jak by to mohlo vypadat, kdyby tak nečinili.

Začalo to slepicí - neulovenou, ale v silné polévce vyvařenou. I obírala jsem maso a kůži, něco do polévky, něco pro mě a dost do čekajících psích tlam. Bylo to ukrutně dobré, ale také dost mastné. Já si potom sedla k počítači, psi se rozvalili kolem. Čas plynul a já jsem na nějakou slepici úplně zapomněla.

Takže když začal po nějaké době Kazan nervózně chodit sem a tam po pokoji a úpěnlivě koukat na terasu, došla jsem k závěru, že je mu vevnitř horko a touží se trochu ochladit. Otevřela jsem mu dveře a oba psy pustila ven. Protože venku mrzlo, rychle jsem za nimi zavřela a vrátila jsem se k práci. Na terase mají kromě jiného svoje domečky s molitanovými podložkami, takže jim tam rozhodně podchlazení nehrozilo.

Tady musím udělat malou odbočku. Naše terasa je nevelká, má dřevěnou podlahu (palubu:)) a dvě postranní dřevěná "křídla". Směrem ven byla otevřená. Vzhledem k tomu, že psi jsou na terase velmi rádi a uvazovací šňůry brzy lezly na nervy všem zúčastněným, nainstalovali jsme na hranu terasy nízký plůtek a nad něj pověsili zahradnickou síť.

Postavit vysoký plot nebylo možné - nechtěli jsme z toho tady udělat něco jako Sing-sing a podle naší teorie měla síť stačit k tomu, aby se psi nesnažili plůtek přeskočit. Horní okraj síť je normálně asi 1,7 m vysoko, což nám připadalo dostačující, vůbec při velikosti terasy, kde se pes nemůže ke skoku rozeběhnout.

Skvěle se to osvědčilo - psi trávili v létě venku spoustu času, za horkých nocí tam i spali. Nechávala jsem je tam dokonce i tehdy, když jsem jela na nákup nebo pro Marka do školy. Prostě jsem byla přesvědčená, že je to bezpečné a také se nikdy nic nestalo. Všímáte si prosím toho minulého času? Vraťme se tedy zpět ke psům aktuálně vypuštěným na terasu.

Za nějaký čas jsem zvedla oči od počítače a uviděla francouzským oknem Daníka, an stojí a úpěnlivě na mě zírá - kupodivu potichu. Zvedla jsem se, otevřela mu a pozvala ho domů. Ale Daník stále jen nešťastně stál a zíral. Došlo mi to. Kde je Kazan? Kazane! Čekala jsem, že vyleze z boudy, ale Kazan nikde. Teprve potom jsem se podívala pořádně. Síť byla protržená prakticky po celé své výšce a Kazan byl pryč. Pohled na sníh za terasou mi vysvětlil celý problém.

Po tučné slepici přišel na Kazana průjem. Na rozdíl od Daníka Kazan nemluví a tak mi nedokázal problém účinně vysvětlit. Já jsem jeho neklid přehlédla, protože byl den - v noci jsem na tyto projevy přece jen mnohem citlivější. Kazan si zoufal. Nechápavá panička ho pustila na terasu, která je sice pod sněhem, ale je to DOMA a doma se "to" nedělá.

I zvolil cestu nejmenšího odporu - proskočil sítí. Potom ještě bylo vidět, jak hledal to správné místo - ne před naším domem, ne před sousedovým, až konečně našel místečko před průchodem mezi domy, které bylo konečně pro přepořádného Kazana snesitelné. Potom se spořádaně vrátil před hlavní vchod, kde čekal, až ho najdu a otevřu mu dveře. Mezitím Daník na terase čučel na mě, místo aby vyskočil za Kazanem a užíval si volnosti.

Tehdy mi to došlo. Psi zůstávali "odloženi" na terase vlastně dobrovolně - byla to součást naší úmluvy, našeho současného životního stylu. Mnou navržené "bezpečnostní" řešení respektovali, ačkoliv - jak se ukázalo - kdyby chtěli, mohli v předcházejících měsících kdykoliv zdrhnout. Nechala jsem je od té doby na terase ještě párkrát, aby si užili hezkého dne, když jsem nemohla ven a nikdy se nesnažili použít zatím nespravenou díru. Prostě respektují pravidla.

Dívala jsem se na protrženou síť a přemýšlela o hranici možností. O tom, že vlastně vůbec netuším, čeho by byli moji psi schopni, kdyby doopravdy chtěli nebo museli. Neznám jejich skutečnou sílu (mně se podřizují dobrovolně) a patrně mám jen mlhavé tušení o jejich skutečných duševních schopnostech. Nevím, co by dokázali, kdyby museli bojovat o život svůj nebo náš. A musela jsem si přiznat, že je za těch takřka osm let jejich života zdaleka neznám tak, jak jsem si ještě před pár dny myslela.

Ono mě toho napadlo víc - protože kdo vlastně zná skutečné hranice svých možností? Ale to už je na jiné povídání. Ostatně oni právě testují jiné hranice - jak dlouho na mě budou muset ještě hladově zírat, abych se zvedla od počitadla a dala jim tu sušenku?