Na konci léta jsou dny ve svém počasí stálejší, les je jednou vyhřátý a jindy ho skrápí déšť. Pokud je počasí jen trochu příznivé, zaplaví les houby. A houbaři. Noří se z lesa s omámeným výrazem, košíky plné všelijakých variací na téma hříbek. Ti znalejší, nebo prostě odvážnější, doplňují hříbkovitou strukturu i jinými druhy hub. Růžovka, ryzec, bedla… Plíží se lesem a hledají poklad. Nakonec si šťastně utrmáceni přinesou domů kromě opojných dojmů i hromadu práce.

Hledání hub je u nás národním sportem, takže v příhodné dny lemují lesy zaparkovaná auta a podrostem se prodírají i jedinci, kteří jinak dávají přednost asfaltovým povrchům nebo zakouřené útulnosti domácí hospody. Hodnocení úlovků a trumfování nad ostatními hledači je skoro stejně uspokojující, jako u jakékoliv jiného druhu lovu. Jen při něm naštěstí neteče krev. A pokud ano, je z lovce…

Ale ani takto mírumilovná zábava se neobejde bez obětí. Ano, myslím tím všelijaké druhy nejedlých hub, které mají buď smůlu, že jedlé připomínají, nebo se staly bezděčnými svědky hledačova neúspěchu a z něho plynoucí frustrace. Každý rok tak v lese nacházím rozkopané nebo jinak zbytečně poničené houby, jejichž jediným proviněním je fakt, že je nelze sníst. A přitom jsou tak krásné!

Ano, mluvím o prašivkách. Jako houbař za mnoho nestojím, protože jednak u nás nikdo houby v podstatě nejí, a jednak nedokážu jít do lesa bez psů. A zkuste si hledat zamaskované plodnice, když držíte na vodítkách dvojici dychtivých hafanů! V plné houbařské sezóně je totiž nemohu pouštět na volno, jelikož nechci riskovat infarkt některého z četných hledačů. Takže vzdávám cílený lov a jenom obdivuji krásy kolem. A prašivky dokáží lámat rekordy v malebnosti.

Kolik barev a tvarů může mít taková houba! Zkuste se na ně někdy zadívat zblízka a zjistíte, že hříbky se svojí baculatou krásou mají více než zdatnou konkurenci. Znáte malíře Nepraktu? Geniální kreslíř byl posedlý detaily, že jeho obrázky - a to včetně kreslených vtipů - dokázaly člověku otevřít oči. A když se vyvede čas, vypadá les jako v ruské pohádce. Ze začátku. Po nějakém čase spíš připomíná sovětské válečné filmy - je plný raněných a umírajících, drcených pod botami mocnějšího nepřítele.

Jeden by si řekl, že tady aspoň nehraje roli žádná ideologie, ale chyba lávky. Ta základní neúcta k životu se může projevovat všelijak. Rozkopané prašivky nejsou nic světoborného, ale tatáž noha může příště kopnout psa, později třeba jiného, úspěšnějšího houbaře. Nakonec je to i obrazem zvráceného vnímání světa, kdy si člověk osobuje právo rozhodovat o existenci jiných živých organizmů na základě jejich dělení na užitečné a neužitečné.

Ale jako každý rok i letos skončí houbařská sezóna. Do lesa se vrátí klid a lidé, kteří oceňují jeho krásu a sílu, i když z něj nemají bezprostřední užitek.