Přišel s tím Marek. Šel pro dřevo a hlásil, že před dřevníkem sedí velký holub, mokne a tváří se nešťastně. Šli jsme se na něj podívat. Byl bílý, se skořicovými křídly, s výraznou hlavou a velkýma očima. Díval se na nás naprosto klidně a nevypadal, že by chtěl odletět.

"Ještě, že byli psi zavření doma, jinak bylo po něm," uvažoval Marek, ale my všichni jsme si říkali - nebude po něm za chvilku stejně? Co mu je? Je nemocný nebo jenom zabloudil a má hlad?

Marek si vzal rukavice a šel si ho prohlédnout zblízka. Pták chvilku utíkal (na lítání to moc nevypadalo), ale potom se nechal chytit a Marek ho posadil na střechu psí boudy. Všimli jsme si, že má na nohách kroužky, rozhodně to nebyl žádný městský pária, ale patrně hrozně zmoklý ptačí patricij.

Když se ocitl přece jen výš nad zemí, pokusil se vzlétnout. Povedlo se mu to a smělým obloukem vystoupal až na vrchol staré hrušky stojící na louce za cestou. Pochválili jsme ho za hrdinský výkon a domnívali jsme se, že máme po starostech. Omyl.

Holub sice na hrušce bezpečně přistál, ale vybral si moc tenkou větvičku, která se pod jeho vahou ohnula. Výsledek? Na hrušce visel holub hlavou dolů, křídla složená v typické netopýrovské poloze. Co s ním?

I zavolala jsem do zoo ve Dvoře Králové s dotazem. Bylo mi řečeno, že kvůli chřipce ptáky nepřijímají, ale dali mi telefon do záchranné stanice v Jaroměři. Tak jsem se dovolala, ale přijet nemohli - řešili jakýsi naléhavý čapí problém, stěhovali hnízdo. Máme prý dávat pozor a když tak zavolat znovu.

Za nějakou půlhodinu už holub ze stromu zmizel, takže jsme usoudili, že ho obrácený pohled na svět přestal bavit a odletěl do vlídnějších končin. To byl další omyl. Druhý den, a že bylo pořád ohavné počasí, k nám přišel na návštěvu soused. Protože nechodí cestou ale po louce, našel tam "našeho" holuba sedět doslova jako zmoklou slepici.

Opět ta samá otázka - co s ním? Další telefonát do záchranné stanice. Auto je stále na čapí akci - nemohli bychom ho chytit a přivézt? Proč ne. Našla jsem krabici, udělala do ní větrací otvory, Martin s Markem si vzali rukavice a vydali se na odchyt. Nebylo to těžké - holub opravdu nebyl v kondici. Zalepili jsme krabici a dali ji do garáže.

Jenže byla neděle a všichni moji muži odjížděli do Prahy - dokonce i Marek. Nezbylo, než abych opeřence dovezla do Jaroměře já. Nic proti tomu, je to hezká cesta a já ráda řídím. Problém byl v tom, že jsem za pět klidných neptačích let zapomněla, že jsem po jedné ošklivé nemoci získala alergii na ptáky. (Museli jsme tehdy rozdat po příbuzných naše andulky a kanára...)

Takže zatímco milý holub v suchu očividně ožíval a rejdil v krabici jako myš na klíček, já jsem viditelně chřadla. Nejdřív jsem začala kýchat, potom kašlat a nakonec mi oči slzely tak, že jsem byla ráda, že jsem tu zatracenou stanici vůbec našla. A to je to prosím jenom 17 kilometrů!

Myslím, že na ptačí chřipku jsme v souvislosti s tím nešťastným ptákem mysleli všichni, ale když jsem vylezla z auta a šla slečně ze záchranné stanice předat krabici se zmoklým holubem, vypadala jsem na kandidáta ptačí chřipky rozhodně přesvědčivěji než ten opeřenec. Slečna si mě zkoumavě prohlížela a už už jsem čekala, že skončím u nich v karanténě.

Ale jen si zapsala všechny potřebné údaje a holuba si odnesla. Protože jsem usoudila, že jezdit domů, když pořádně nevidím na cestu, je nesmysl, šla jsem se projít na náměstí. Ptáků prosté prostředí udělalo své a já jsem ožila. Víte, že v neděli odpoledne není v centru Jaroměře otevřená jediná cukrárna???

PS: Zpráva ze včerejšího večera. Holub je už zase ve skvělé kondici a protože se nepodařilo najít majitele, asi ho pustí, aby zkusil trefit domů. Budu mu držet palce.

PPS: Holuba jsem odevzdala den předtím, než se u nás prokázal první případ ptačí chřipky. Jsem ráda, že jsme odolali mediálnímu šílenství a nenechali toho ptáka zbytečně umřít.

PPPS: Ale odvážila jsem se to napsat až poté, co jsem dostala tiskovou zprávu z Českého svazu ochránců přírody. Takže médiím jsem vlastně také do značné míry podlehla...