Koncert se konal v Hankově domě a byl benefiční, jeho výtěžek byl určen pro Domov Sv. Josefa v Žirči. Hrála tam skupina Múze a tancovali členové souboru Coiscéim. Ve strhujících rytmech píšťal, irských dud, kytary a mandolíny (?) se zrcadlily mraky hnané větrem, blýskající se hladina spěchajících potoků, tráva ohýbaná větrem, dusot ovčích stád, smích i pláč. Hudebníci byli bezprostřední, komunikovali s publikem i s tanečníky. Jejich soustředění i radost z výkonu byly nakažlivé.
Proč o tom vlastně píšu? Protože jsem tam byla nakonec jako host, i když jsem byla připravena pracovat. Protože tam byli mladí lidé, které mám ráda a vážím si jich. Tady musím maličko odbočit.
Jedna moje přítelkyně od nás ze vsi založila dobrovolnické sdružení Královédvorská Arnika. Jeho cíl je jednoduchý - pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují. Sdružení je tu proto, aby se dokázala sejít množina dobrovolníků s množinou jejich "klientů". Pokud má mít takováto činnost větší dosah než občasnou návštěvu s doma pečeným koláčem, jsou potřeba lidi. Někdy dost lidí.
U nás to funguje tak, že je nás asi pět dospělých, kteří tvoří jakési jádro. K tomu máme "Rychlou rotu", tedy skupinu studentů, kteří na zavolání chodí pomáhat tam, kde je to zrovna zapotřebí. Zadarmo, ve svém voleném čase, skutečně jenom z lásky k bližnímu. Nejčastěji pomáháme v Domově Sv. Josefa, který funguje jako zařízení pro pacienty s roztroušenou sklerózou, kteří už na tom jsou tak špatně, že se bez pomoci ostatních neobejdou. Vypomáháme ale i v místních domovech důchodců, ústavu pro mentálně postižené nebo u dětí v Léčebně zrakových vad.
Letos na konci školního roku se nám však rozprchla většina stávajících dobrovolníků na vysoké školy (včetně našeho Andyho), takže jsme začali hledat další. A našli jsme je! V Hořicích na střední škole sociální, na gymnáziu ve Dvoře Králové. V Hořicích jsem měla přednášky, ve Dvoře máme známé a na gymnáziu je mimo jiné v prváku náš Marek. Společná agitace zapůsobila, takže jsme schopní zajišťovat i akce, jako je "Hurá do města".
Ta běží od jara a vymyslela jsem ji já poté, co jsem byla v divadle s paní, která se mi přiznala, že před pobytem v Domově Sv. Josefa nebyla dva roky venku! Aniž bych tušila, kolik se bude muset řešit "provozních" problémů jsem navrhla, že jednou měsíčně zařídíme, aby bylo dostatek lidí k vozíčkům a dopřejeme pacientům opravdový výlet do města. S nákupy, cukrárnou, hospodou... Výlety jsou nesmírně oblíbené a moje přítelkyně má vždycky týden předtím pupínky z úzkosti, jestli i tentokrát dokážeme sehnat dostatek lidí :))
Akce jsou logisticky náročné, protože auto dokáže přivézt maximálně pět lidí naráz, pokud aspoň někdo je schopen sedět u řidiče. Zájem má běžně 14-15 (v létě i 17!) lidí. Dvůr je město sice pohledné, ale s úděsnou infrastrukturou - pokud jste náhodou vozíčkář. A teď si představte, že my zavoláme, že potřebujeme nějakých deset lidí aspoň na tři hodiny. A oni přijdou!
V době, kdy o naší mládeži v médiích uslyšíte tak maximálně v souvislosti s výtržnostmi na tanečních technopárty, rasistickými bojůvkami nebo nedej bože trestnými činy. S Markem nám chodí i tři patnáctileté dívčiny, další jsou z druháku a třeťáku. S jednou chodí i její kluk - vysoký mládenec s bradkou a dlouhými vlasy svázanými v culíku. Typický zjev pro rockový koncert nebo studentský literární klub. Kdykoliv Alexe vidím, jásám - pokaždé přijede aspoň jeden člověk s vysokým těžko ovladatelným vozíkem a silný a šikovný mládenec je k nezaplacení.
Všichni mladí jsou zdvořilí, ochotní a lidé si je nemohou vynachválit. Upozorňuji, že lidé s RS mívají potíže i s rukama, někteří i špatně mluví. Asistence spočívá i v tom, že je třeba pomoci s placením v obchodech, často i jídlem a pitím. Marek na své první jízdě (kdy s ním byla i moje šestnáctiletá neteř z Košic - příbuzné nešetřím :)) dokonce vyřešil nutnost najít ve Dvoře bezbariérový záchod...
A včera na koncertě jich bylo hodně. Pacientů přijelo méně než jsme čekali, takže mnozí jsme měli koncert úplně "bez práce". Dívala jsem se na ně, jak se baví, bez zábran si povídají s lidmi na vozíčcích, automaticky pomáhají.
Byla jsem na ně pyšná.