19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Do zrcátka

27.4.2007

Na první pohled je Kazan úplně normální pes. Veselý, sebevědomý, starostlivý, občas poťouchlý a milující ovčák. Přiměřeně dominantní, rvačky nevyvolává, ale na výzvu stejně velkého psa rád zareaguje. Protože však ví, že rvačky nesnáším, obvykle zůstane jen u zastrašování. Celým srdcem touží být "dobrý pes", sám od sebe hlídá a pečuje o všechny tvory mu svěřené a pokud spáchá nějakou nepravost, tak se za ni stydí. Většina jeho vlastností by se dala shrnout pod nálepku: vyrovnaný přátelský pes. Norsko - Kazan ve zpětném zrcátku

No a tento vyrovnaný přátelský pes se mi nedokáže - nebo nechce - nikdy zblízka dívat do očí. Když k tomu přidáte fakt, že neumí "mluvit" (nezná nic mezi funěním a vytím) a mazlit se umí jen tak, že se velmi pevně přitiskne sklopenou hlavou ke svému člověku, působí jako plyšák hodně odtažitě. A mě to někdy mrzí.

Samozřejmě jsem se zajímala o důvod takového jednání - hledala jsem v moudrých knihách, ptala se zkušených chovatelů. A bylo mi řečeno v jádru toto: úmyslné vyhýbání se očnímu kontaktu je aktem podřízenosti dominantnímu jedinci. S tím bych souhlasila, ale proč to Daník dělá jen maličko a Max to nedělal nikdy? Copak jsem toho psa při výchově zlomila? Ale jak? Sice jsem dbala na to, abych si ve smečce původně tří psů vydobyla a udržela postavení vůdčího psa (to je nezbytné pro bezpečnost a klid všech zúčastněných), ale nikdy jsem k nim nebyla nelaskavá a už vůbec ne krutá.

Uznávám, že Max byl jezevčík, což znamená, že byl ve své duši roven pánům a králům tohoto světa, ale mě vždy naprosto uznával a poslouchal. Přesto se mi díval zpříma do obličeje a kdykoliv jsem mu potřebovala něco důležitého říct (např.: čekej a hlídej, panička jede na x dní pryč/ jestli ještě jednou vyhrabeš na zahradě tunel, tak si mě nepřej...), činila jsem tak zpříma "z očí do čumáku" a Max při tom nikdy ani nezaváhal.

Nebo Daník. Submisivnějšího psa by člověk jen těžko hledal. Je ze zásady přátelský (pokud nejste kočka), otevřený, beze stopy dominance a agresivity. Je ochoten vyjít s každým a pokud je ten druhý hulvát a chová se nepřátelsky, Daník jen pokrčí rameny, povzdychne si nad jeho nevalnou duševní úrovní i absolutním nedostatkem společenského chování, a hulváta štítivě obejde. Daník je estét a diplomat, a pokud má nějaké vůdčí ambice, dokonale je skrývá. Norsko - Nazgúlové v (nám) neznámém jezeře

Když si přijde pro pomazlení, tak mi samozřejmě nezírá výhružně do očí, ale nastrčí hlavu k podrbání, a dívá se na mě "střídavě zpříma", což znamená, že se na mě dívá, ale vždy po pár sekundách odvrátí zrak, aby to nevypadalo jako výhružka. Což je podle mě naprosto normální jednání. Proč však Kazan trvá na tom, že zblízka se mi do tváře nepodívá? Sám si určil něco jako minimální vzdálenost, ze které se už na mě dívat může - obvykle je to tak jeden a půl až dva metry. On mě ve skutečnosti sleduje skoro pořád (pokud tvrdě nespí), ale jen tak - po očku. Samozřejmě se na mě dívá venku, když ke mně běží, ale zase jen k té své magické hranici. Potom hlavu tvrdošíjně odvrací.

Nedělá to (v této míře) úplně odmala, ale asi od doby, kdy skutečně dospěl, kdy získal sílu a sebevědomí. (A kdy začal provokovat cizí velké psy) Když se s ním mazlím, vezmu mu hlavu do dlaní a otočím mu ji proti sobě, cítím ten tlak, jak se chce otočit zpět, jak mu to vadí. Tak ho samozřejmě pustím, ale někde v hloubi duše mě to mrzí. Vím, že je to nesmyslné polidšťování, ale vyhýbání se pohledu na mě působí negativně - vždyť co vás napadne, když potkáte takového člověka? Přitom je to pravidlo, které si stanovil sám, nikdo to po něm nechtěl.

Opravdu cítí potřebu tak moc dávat najevo svoji podřízenost? Nebo naopak - je v hloubi duše tak strašně dominantní, že se musí krotit, aby to nedal najevo? Nebo je to prostě jeho způsob, jak být zdvořilý a dávat najevo úctu? (Tak to už si nejspíš vymýšlím úplně nehorázně a antropomorfizuji toho chudáka víc, než je zdrávo...:)) Ale ať je důvod jakýkoliv, Kazan přišel na způsob, jak se mi do očí dívat, aniž by přitom zradil své (divné) přesvědčení. Posílá mi totiž své oddané pohledy do zpětného zrcátka. Norsko - kámen Dračí vejce 1

Vysvětlím. Psi teď se mnou jezdí v autě denně. Máme kombíka, takže cestují v kufru. Daník obvykle zalehne a cestu prospí, jen sem tam si sedne, aby se podíval, jak jsme daleko. Kazan je pozorný cestovatel a spí jen při delších štrekách. Jinak rád sedí a dívá se z okének ven. Ale ne pořád. Občas si položí hlavu na hranu zadního sedadla, pěkně si ji uvelebí do té prohlubně mezi regulérní velkou opěrkou a tou menší - středovou. Spustí uši do strany a nenapodobitelným způsobem kouká. Oříškové oči má upřené do zpětného zrcátka a říká mi jimi všechno, co v nich tak toužím vidět. Dává mi pohledem najevo lásku a oddanost. Což doma nedělá, jelikož musí odvracet hlavu.

Když jsem ten pohled zachytila poprvé, úplně ve mně zatrnulo. Potom jsem si vynadala, že blbnu, že se prostě nedívá dozadu jako obvykle, ale dopředu na silnici. Prostě relaxuje, na nic nemyslí a čeká, až dojedeme do cíle. Ale není to pravda. On reaguje na to, když se na něj do toho zrcátka usměju! Nemusím nic říkat, stačí se usmát. Snažila jsem se být skeptická - třeba nevidí můj úsměv, třeba mám zezadu najednou prostě jiné držení těla, nebo používá telepatii (to umí), ale moc mi to nejde. Protože já tomu věřit chci, protože je to pohled, kterým mě roky sledoval Max a Max byl moje druhé psí já.

Tak co myslíte, mohlo zrcadlo Kazanovi pomoct překonat jeho podivné zábrany nebo je to všechno nesmysl? Sama opravdu nevím...

PS: Ta fotka v zrcátku (foceno mobilem, jak je vidět..:)) byla pokus a vyšla jen tak tak. Ostatní fotky jsou z velikonočního výletu asi 80 km na sever od nás. Kameny jsem nazvala "dračími vejci", jelikož byly tajuplné a velmi krásné...

 

Norsko - kameny Dračí vejce 2