Ty potíže mohou být dvojího druhu. Ten první – myslím, že dost zřídkavý – nastává ve chvíli, kdy náš (obvykle) čtyřnohý souputník nemá rád společnost, cigaretový kouř nebo prostě dává přednost domácímu pohodlí. Rozumný páneček se v takovém případě přizpůsobí a buď společné návštěvy restauračních zařízení vynechává, nebo svého druha nějakým způsobem uplatí, aby to s ním aspoň na to jedno vydržel.

Častější je druhý případ. Vaši psi hospody milují a s radostí se hrnou do dveří, ze kterých se line lákavý koktejl pachů a vůní. Jenže můžeme narazit buď na přímý zákaz, nebo na neochotu či nevraživost. Uznávám, že každý typ restaurace se pro psí návštěvníky nehodí, ale většinou se dá najít nějaký rozumný kompromis.

Chci-li si vyjít na luxusní večeři při svíčkách, také nestojím o to, aby se mi o společenský oděv otírali chlupatí Nazgúlové. Stejně jako vím, že i když mně psi milují, určitě by neocenili večer s doprovodem skvělé leč na jejich uši poněkud hlučné kubánské kapely. Ale jedeme-li na výlet, strašně rádi si se psy na nějakou tu limču nebo oběd zaskočíme. Psi se umějí vybraně chovat, to jest prásknou s sebou pod stůl, špicují uši při objednávce, neloudí při jídle a nakonec decentně sežerou schovaný desátek z porce svých pánečků.

Naštěstí je už dnes spousta hospod pso-přátelských, takže James Herriot by u nás zase mohl najít celou řadu kovaných „hospodských teriérů“. V mnoha případech dostanou vaši horkem funící čtyřnozí společníci misku s vodou ke stolu dřív, než vy svoji vodu nebo pivo. Někdy je hospoda dokonce tak zapsená, že je třeba obezřetně volit stůl, aby mezi chlupatými návštěvníky nedošlo k případným teritoriálním sporům.

Je to asi deset dní, co jsme podrobili obsluhu jedné dvorské restaurace obtížné zkoušce – nepřišli jsme tam jenom se dvěma velkými psy, ale i s kočkou. To bylo tak. Na konec července připadá náš každoroční očkovací výlet. Nazgúlové musejí dostat svoji obvyklou porci očkovacích látek – na tom by nebylo nic divného. Letos to však bylo komplikovanější. Čita k nám přišla již po prvním očkováním, ale protože měla potíže s parazity, dostala nejdřív injekci a s očkováním se tedy muselo o něco počkat, až bude kotě úplně fit. Takže nám to nakonec vyšlo i se psy pěkně dohromady.

Nazgúlové dostali kšíry (poutání v autě), Čita nastoupila do přenosky a vyrazili jsme. Náš veterinář ordinuje od dvou odpoledne, tak jsme se načasovali tak na čtvrt, abychom tam dorazili dřív než zvířata, jejichž majitelé chodí normálně do práce. Před domem, kde je ordinace však přecházela paní s dvěma pudličkami, takže nám bylo už z dálky jasné, že něco nehraje. A taky že ano – kvůli čemusi se zrovna ten týden ordinovalo od tří. Co teď? Vedro bylo vražené, stín široko daleko žádný a Čita v přenosce právem protestovala proti udušení. 

„Jdeme do hospody,“ rozhodla jsem. „Na tom slunci nemáme šanci, za půl hodiny budeme my i zvířata upečení.“ Paní od pudliček se nejdřív podívala na naši smečku, potom pátravým zrakem na mě, a evidentně si říkala, že minimálně já už ten úžeh mám. (Vidíte, jak jsem k sobě ohleduplná? :))) Nedbala jsem a pobídla Marka, který držel Daníka a kočku: „Zkusíme Piraňu. Je blízko a teď tam bude určitě mrtvo.“

Hospodu jsem znala, ale vzhledem k tomu, že jsem tam nikdy nebyla s žádným zvířetem, tak jsem netušila, jak dopadneme. Nicméně cokoliv mi přišlo lepší, než se opékat na rozpáleném chodníku před ordinací. Před restaurací jsem pokynula Markovi ať počká, a s Kazanem po boku jsem nakoukla dovnitř. Zdvořile jsem pozdravila a zeptala se, zda můžeme dovnitř, i když dohromady nemáme standardní počet nohou. Servírka se mile usmála a pravila, že beze všeho.

Úsměv jí poněkud ztuhnul, když za mnou prošel ještě Marek s Daníkem a s kočičí přepravkou. Neztratila však glanc a nabídla nám posezení v nově zřízené zahrádce, o které jsem do té doby vůbec nevěděla (jinak bych si byla jistější...:)). Doprovázeni zvědavými pohledy hostů jsme prošli i s naším zvěřincem skrz restauraci a usadili se ve stínu ve velmi pěkné zahrádce. Nazgúlové s úlevou sklesli na beton, zjevně šťastní, že unikli z toho vražedného žáru. Bodejť ne, v jejich kožiších. Jenže Čitě o moc líp nebylo. V rozpálené přenosce prostě chládek být nemohl. „Dáme ji ven,“ rozhodla jsem.

Takže když přišla servírka s jídelním lístkem a s miskou vody pro psy, seděla Čita způsobně Markovi na klíně a zjevně vypadala, že si chystá také něco dobrého objednat. I teď však žena zachovala profesionální klid a bez mrknutí přijala objednávku. Bylo to celé trochu neskutečné. Kotě, které přišlo z útulku, strávilo ani ne měsíc v novém domově bez významnějšího cestování nebo setkávání se s cizími lidmi, se chovalo, jako by si ve volných chvílích pročítalo Gutha-Jarkovského.

Nebyla vyděšená, nesnažila se prchnout, prostě seděla u mně nebo u Marka, zvědavě pozorovala okolí, s chutí okusila šlehačku z Markova zmrzlinového poháru (až poté, co jí byla nabídnuta!) a vysloveně si užívala, že sedí Nazgúlům nad hlavami. Zaujal ji účet, zkontrolovala, zda mi v peněžence zbylo ještě i na veterináře a když jsme odcházeli, nechala se bez zbytečných diskuzí strčit zpět do přenosky. Servírka byla toho názoru, že jedeme odněkud z výstavy...

Vzorné chování vydrželo členům našeho zvěřince i v čekárně a následně při ošetření. Je pravda, že Daník i Čita hlasitě protestovali proti teploměru, ale jekot bylo to jediné, co podnikli. Takže jsme si nakonec vysloužili pochvalu za dokonalé chování smíšené pso-kočičí smečky. Potěšilo mě to. Neříkám, že jsou Nazgúlové na sto procent poslušní, to rozhodně ne. Ale vychování jim nechybí. A pokud to takhle půjde dál, budou naše budoucí společenské aktivity ještě košatější, než by se bylo kdy zdálo...:))