14.10.2019 | Svátek má Agáta


BTW: Do chovu

10.5.2006 0:29

Minule jsem se tu zmínila o tom, že jsem na vysoké škole psala práci o transportu divokých zvířat. Když vezmeme v úvahu, že pocházím ze Dvora Králové (byť jsem skoro celý život žila v Praze) tak těžko někoho překvapí, že jsem si jako konzultanta našla zakladatele dvorského Safari pana Josefa Vágnera. Byl to úžasný muž s ohromným rozhledem, hlubokými znalostmi a smyslem pro humor. A navíc - v době, kdy jiným během transportu umírala běžně čtvrtina přepravovaných zvířat, on dokázal stáhnout ztráty na 2-3 procenta. A to už si pozornost opravdu zasloužilo.

Chodívala jsem za ním do jeho domu a běžně jsme povídali o všem možném. Nejdřív jsem vždy vykládala novinky ze zoo, kde jsem byla na brigádě (on tam v tu dobu nesměl). Fascinovalo mě, že stále znal jménem celou řadu zvířat, která sám přivezl nebo se za jeho působení v zoo narodila. Potom jsme se pomalu dostávali k věci.

Skvěle se poslouchal. Mluvil k věci, uměl logicky třídit a řadit informace, takže učit se od něj byla hračka. Sedávali jsme nad mapami, ukazoval mi místa, kde chytali zvířata, poučoval mě o tom, jak a kde zakládat odchytový tábor, jak stavět ohrady a transportní bedny pro zvířata. Doteď se musím smát když si vzpomenu, jak mi líčil potíže, které měl s domorodci a pravými úhly. Cožpak pomocí olovnice svedli postavit kostru bedny kolmo k zemi, ale představte si ten problém, když stavěli na svahu...

Důkladně jsme se věnovali šetrným metodám odchytu zvířat a posléze se dostali k problematice výběru vhodných jedinců do chovných stád (nebo smeček...:)). Vzhledem k tomu, že jeho cílem bylo založit životaschopné chovné skupiny, bylo kritérií výběru celá řada a vzájemně se proplétaly. Složitě mi vysvětloval potřeby jednotlivých druhů zvířat a fyzické znaky, podle kterých bylo možné pokud možno na dálku určit, které zvíře se do skupiny hodí a které nikoliv. První výběr se přece prováděl již při samotném odchytu.

A tak jsme seděli, popíjeli čaj a on vysvětloval. Najednou se zarazil a kriticky si mě začal prohlížet. Tou dobou mi bylo dvaadvacet a nevypadala jsem nejhůř. Přesto v tom pohledu nebylo nic urážlivého, spíš mi připadalo, jako by si v duchu něco počítal. Nakonec dospěl k závěru a zvesela prohlásil: "Jo, vás bych si do stáda vybral!" Trochu mi tímto prohlášením vyrazil dech - podobnou lichotku (?) mi nikdo předtím ani potom nesložil. Myslím, že se mými rozpaky bavil, ale ne dlouho. Začal mi to vysvětlovat.

Podle jeho názoru jsem byla (velmi stručně řečeno) ze všech možných hledisek tak akorát. Maličkou chvilku jsem si sice připadala jako chovná klisna na aukci, ale brzy se mi vrátil smysl pro humor a pochopila jsem co mi chtěl říct. Na lidech se to prostě vysvětlovalo líp - když už byl jeden člověk. "Například zrzku bych si do stáda nevzal!" prohlásil najednou. "Ne, že bych osobně proti nim něco měl, ale tady u nás nejsou obvyklé a znamenají vybočení ze zdravého průměru. A mohly by mít netypické děti..."

Musela jsem se smát. Přece jen některé zásady, zcela pochopitelné při tvorbě chovných skupin ohrožených druhů, byly v adaptaci na lidské poměry řekněme nezvyklé. Práci jsme zdárně dovedli k úspěšnému konci a já jsem se s ním potom skoro rok neviděla. Nakonec jsme se potkali více méně náhodou a já zrovna byla asi v sedmém měsíci těhotenství. Vesele se na mě usmál, přátelsky mě poplácal po rameni (za ušima mě nepodrbal...:))) a přejel mě zkoumavým pohledem až jsem se začervenala. "Jo, jo, tohle bude kluk jako buk," prohlásil s uspokojením. Nikdo mi to nehádal, ale já jsem s ním vnitřně souhlasila. A měl pravdu.

Možná máme se zvířaty společného víc, než si běžně myslíme, nebo se někteří lidé umějí zkrátka pořádně dívat na svět. Já jsem nicméně na společné rozhovory s Josefem Vágnerem nikdy nezapomněla a vzpomínka na jeho "vás bych si do stáda vybral" mě dokáže rozesmát i dnes. A zcela nesmyslně mě to někde v hloubi duše těší...