Takže jsem se rozhodla, že si užiju. Křehoučké kousky kuřecích jater prostřídané s jemným masem z prsíček zprudka opečené na olivovém oleji. Posypat hrubě namletým pepřem, přidat aromatickou cibuli z vlastní zahrádky a na konci hříšný kousek másla. Ozdobit čerstvým rajčetem a podávat s kouskem voňavého tmavého chleba. 

Prostřela jsem a s úžasnou chutí se pustila do jídla. Psi se rozsadili do strategických poloh a dělali, že je můj oběd vůbec nezajímá. V tom zazvonil v pracovně telefon. Zaváhala jsem. Bylo to na pevné lince, takže jsem podle zvonění nepoznala, jestli je to pracovní. Nezbylo než vstát od stolu a jít k telefonu. Bylo to poloúřední, takže jsem zrovna diktovala nějaké údaje, když jsem zaslechla charakteristické mlaskání a funění.

"Sakra, žerou mi oběd!" práskla jsem sluchátkem vedle přístroje a hnala se ke stolu. Tam už bylo obsazeno. Viděla jsem dva černé chlupaté hřbety, dva pozorně napnuté ocasy, čtvero zlatavých tlap opírajících se o bílý ubrus, hlavy skloněné nad talíř. Mlaskali děsně - věděli, že mají na spěch.

"Fuj! Zmizte vy bestie šeredný, nenažraný!" Kazan s Daníkem se bleskově zhmotnili pod stolem a tvářili se tázavě: "O čem to mluvíš, paní? Jaký oběd? Tady pod stolem nic není!" Jejich svatozář by byla lesklejší, kdyby neměli na chlupech na krku nalepenou opečenou cibuli.

Zasténala jsem. Talíř byl ze dvou třetin vyčištěný dočista do čista, a na zbývající třetině byly vzorně shrnuty kousky rajčete a zbytky cibule, kterou nestačili rozházet dílem po sobě a dílem po ubrusu.

No, nebylo co dodat. Dietu jsem v podstatě neporušila.