S tím jak roky dospělosti uhánějí stále zběsileji vpřed nemíváme mnoho času na ohlížení se zpátky, do těch úplně nejranějších pokusů o poznávání světa. Ale někdy se tak stane a najednou zjistíme, že objevovat to dítě, kterým jsme kdysi byli, může být legrační i dojímavé.

Mně se to stalo nedávno. Bouřlivý den se náhle setměl, skoro celou oblohu pokryl souvislý pás nízkých mračen. A mě se odněkud z hlubokého podvědomí prodrala do mozku přímočará informace: jsou tu mraky, přišel večer. A vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá holčička byla přesvědčena, že v noci je tma jen proto, že slunce zakrývají mraky. A když jsem nechtěla jít spát, zaháněla jsem mraky z oblohy a byla jsem velmi zklamaná, že to nepomohlo. Tma přišla tak jako tak.

Také si vzpomínám na svoje úvahy nad tím, jak je to zajímavé, že lidské tělo má na sobě švy podobně jako prádlo. Vůbec mě kdysi nenapadlo, že vidím jenom otisky švů... Stejně si dosud pamatuji jak jsem se příjemně bála u babičky v bytě, když mě dávali večer dřív samotnou spát do ložnice.

Byt byl v druhém patře a když jelo kolem auto, osvítilo na okamžik ve smělém oblouku stěny pokoje. Stíny byly všelijak krabaté, protože světlo procházelo záclonami, a z nějakého důvodu, který už dnes těžko rozluštím (rolety?) byl celý pokoj osvícený tak trochu dozelena. Já jsem však za tím oknem nikdy neviděla auta, ale zírající obludy. Nebyly úplně zlé - stačilo se před nimi schovat pod peřinu. A ty byly vždycky u babičky parádní...

Když se trochu soustředím, tak si bez problémů vybavím, o kolik byl ten svět tehdy větší. Třeba cesta na chalupu. Od autobusu to bylo daleko, od vlaku potom děsně daleko. Často jsme dojížděli za tmy a šlo se vždy dlouhou cestou přes les. V mém pojetí to však byly lesy tři, dělila je od sebe voda a nejhorší byl ten prostřední. Byl nejtemnější, nekonečně dlouhý a vždy jsem nedočkavě poslouchala, kdy uslyším potok, jehož brod oznamoval přechod do posledního úseku cesty. Když se tam jdu projít dnes tak lituji, že ta příjemná cesta není delší...

Pokud se mi podaří na chvilku zastavit čas a vrátit se do těch prvních let, tak se nemohu zbavit pocitu, že to šťastné a bezstarostné dětství, která jsem třeba já nepochybně měla, byla vlastně hrozná fuška. Strachy dokázaly být děsivé, ale radost zase bezbřehá. Kolik jsem toho musela prozkoumat, zjišťovat, ověřovat a podnikat, čeho všeho jsem se bála, co jsem musela překonat. Ano, byla tu také velká potěšení a dech beroucí překvapení (schválně, jaké vánoční dárky si vybavíte z doby, kdy vám bylo 4-5 let? U mně to byl bleděmodrý plyšový pes Bolk a mám ho do teď :))). Ovšem vzato přísně pragmaticky, už tehdy byl život tvrdá práce a ten hluboký a sladký dětský spánek býval opravdu zasloužený.

Snažím se to mít na paměti, když se s takovými malými človíčky setkám. Kolikrát jsou tak vážní, kdy se snaží řešit své první problémy. Mám jít spát s panenkou nebo s medvídkem? Nebude to tomu, kterého si nevyberu, líto? Kdy přijde maminka? Proč bráška brečí? Odkud se bere všechna ta voda když prší? Malé děti v nás vkládají obrovskou důvěru a je nesmírně důležité ji nezklamat. Nikdy. Nebo aspoň skoro nikdy. Brát je i jejich problémy vážně a smát se raději potají a ještě až tehdy, když nás nemohou slyšet.

Není na škodu si v té naší dospělácké moudrosti občas vzpomenout, že i pro nás kdysi noc přinášely mraky...