Byli jsme tam v sobotu. Památník stojí mezi osadami Skála a Boháňka na naší oblíbené cyklistické výletní trase. Když jsem si nápis přečetla poprvé, úplně mě fascinoval. Už dávno není moderní vyjadřovat se takto přímo. Važte si, že jsme za vás umírali. Je to už osmdesát sedm let.
Minuli jsme památník a šlapali dál. A já jsem přemýšlela o tom, jestli si umíme vážit věcí, které pro nás jsou důležité, ale vypadají tak nějak samozřejmě. A jestli za ně umíme alespoň v duchu poděkovat.
Když se řítíme do nějakého průšvihu, tak velmi často někde uvnitř své hlavy prosíme: prosím, ať už přijde domů, ať jsem tu peněženku nechal doma a ne v obchodě, ať nebyl na dálnici, když se stala ta nehoda... Když se nám uleví od velkého strachu, tak i děkujeme.
Ten památník mě však přivedl na myšlenku, jestli nezapomínáme v duchu děkovat i za ty běžné, samozřejmé věci. Za spolehlivého partnera, zdravé děti, zajímavou práci, útulný domov, krásný den nebo třeba excelentní švestkový koláč.
Je jedno, ke komu své díky směřujeme. Důležité je uvědomit si, že máme za co děkovat - a vždycky se něco najde. Když si to uvědomíme, lépe to prožíváme, vážíme si toho a celkově jsme šťastnější. Tak schválně, zkuste si to sami, teď...