Že jsem se zbláznila? Ale kdepak, hned to vysvětlím! Vycházím totiž ze základního předpokladu, že za všechno na tomto světě se nějakým způsobem platí. Někdy přímo, jindy nepřímo, ale dostat něco úplně, ale úplně zadarmo - to patří jednoduše do kategorie zázraků.

Samozřejmě tu nemluvím o daních, které nám účtuje stát. Peníze v tomto placení figurují také, ale jen do určité míry. Mnohem častěji platíme svým časem, nervy, námahou, starostmi, sebeovládáním a žalem. Proč? Protože právě takhle nejčastěji vypadají daně za lásku, rodinu, přátelství a další podstatné radosti lidského bytí.

Vždyť vezměme si jen něco tak jednoduchého a přirozeného, jako je život s našimi zvířecími přáteli. Chlupy, špína, vycházky v počasí, kdy jeden musí vyhánět i toho psa, bdění, když zviřátko slupne co nemělo a je mu z toho šoufl, peníze za jídlo, za veterináře, speciálně organizované dovolené. Teď se podívejte na to svoje chlupaté štěstí a řekněte - neplatíte tyhle daně rádi?

Nechtěla bych tu počítat, kolik stojí štěstí mít a vychovávat děti, na kolik přijde velká rodina, co investujeme do přátel a do sousedských vztahů. Úžasné na těchto daních je fakt, že pokud věci fungují tak, jak mají, ani nás nenapadne je počítat.

Jistě, matky miminek a batolat sní o chvíli, kdy bude potomek samostatnější a jim skončí nepřetržitá pracovní doba a konečně se po pár letech vyspí. Ale běda, kdyby jim někdo chtěl ty křiklouny vzít! Když tatáž zlatíčka dorostou do puberty a dál, nebere pro změnu rodičům spánek jejich řvaní, jako spíš toulání bůhví s kým, divoké první lásky či zkusmé jízdy rodinným autem. Zatracení pacholci, holky pitomé... jen aby se jim něco nestalo!

Stejně únavné může být pravidelně hulákat novinky na takřka hluchého dědu, či kout pikle, jejichž cílem je pomoct tvrdohlavé prababičce v okamžiku, kdy to, co sloužilo už tolik let, už prostě nevyhovuje.

Jak snadno se jeden rozčílí, kolik sebeovládání stojí neprásknout dveřmi a nevykřikovat něco, k čemu bychom se později rozhodně nechtěli znát, ve chvíli, kdy předkové nespolupracují a nehodlají pochopit, že to s nimi myslíme dobře. Jenže srdce usedá, když si člověk uvědomí, že tu ta naše stařenka a stařeček nebudou navždy.

A my platíme. Platíme za zakotvení v rodu, za společnou krev, za věrnost, pospolitost, za domov - za to útočiště před naježeným světem, které dál ve jménu svých dětí udržujeme tak dobře, jak jen dokážeme.

Je možné v životě neplatit. Je možné nebýt nikde dlužný, či zařídit, aby účty platil někdo jiný. Ale jak už to s daněmi bývá, přijde den zúčtování. A teprve potom se pozná, co takový člověk ušetřil a co skutečného ztratil.

A tak vám všem přeju, abyste měli v oblasti těchto daní lásky a radosti vždy dlouhý účet s mnoha pestrými položkami. Abyste za ně platili rádi, a pokud budete hubovat, tak jen naoko.

Takže milí Zvířetníci, ať jste chlupatí či nikoli, ať máte jakýkoliv počet nohou, na zdraví vám všem!

Vaše Dede