Pokud bych měla odpovědět obšírněji, musím se vrátit o více než deset let zpět. Přestože jsme měli doma internet fakticky tak brzy, jak to bylo možné, profesionálně jsem na něm začala pracovat až v roce 1997. Byla jsem jedním z pěti redaktorů, kteří tvořili server Trafika.cz, jehož účel vyplýval již z jeho názvu - v době, kdy jednotlivé noviny ještě neměly vlastní zpravodajské servery, dělali jsme jednak rešerše jejich papírových vydání a jednak psali vlastní komentáře.

Tenkrát ještě nebyl český internet zdaleka tak bohatý jako dnes, takže Neviditelný Pes byl naším virtuálním sousedem a pochopitelně jsme ho četli. Nejen jako milovník zvířat jsem se vždy těšila na Bartovy příhody - Ondřejův smysl pro zkratku, vtip a osobitý jazyk mi přinášely stejné potěšení, jako běžné rotvajlerovské příhody. Brzy nato jsem objevila i Zvířetník.

Přestože jsem po roce, kdy rychlý vývoj internetu smetl Trafiku z české mediální scény, přešla do specializovaného technologického vydavatelství, internetu jsem se rozhodně nevzdálila. Přestože se hodně věcí měnilo, jedna stálice zůstávala - každé ráno jsem musela aspoň přelétnout Psa a přečíst Zvířetník. Přestože jsem později začala na Zvířetník i přispívat, a s paní Míšou Neffovou si psát, nijak jsem se dál neprojevovala - na internetu obecně jsem typický mlčící - čtoucí:)); přestože se mi v hlavě rojí poznámky a komentáře, takřka nikdy je nepíšu.

Potom v létě 2002 přišla ta hrozná zpráva - Míša je nemocná... Míša umřela. Stejně jako řada jiných lidí jsem i já napsala Ondřejovi soustrastný mail. Ale nebyla tam jenom slova lítosti a útěchy, byla tam i nabídka pomoci. Neuvažovala jsem nad tím dlouho. Zvířetník jsem tou dobou už opravdu potřebovala, nebyla to pro mě jednoduchá léta... a najednou by měl skončit? Zmizet? To jsem sama kvůli sobě nemohla připustit! Nakonec redakční práci ovládám, na netu pracuju už dlouho, proč bych nemohla dělat i Zvířetník?

A tak jsem začala. Nejdřív to byla především práce. Zvládnout redakční systém, udělat si svůj vlastní systém práce, navazovat kontakty. Velmi rychle ale přišla radost, nadšení. Moje neukojitelná zvědavost byla denně sycena novými příběhy, novými známými... co na tom, že virtuálními? Přitom tenkrát jsem neměla nouzi o kontakty s lidmi, pracovala jsem mezi svými profesionálními kolegy, žila na přátelské vesnici a pomáhala v dobrovolnickém sdružení.

Přesto tito noví virtuální přátelé byli velmi cenní - byli naladěni na stejnou vlnu jako já, milovali svá zvířata a byli ochotni se o nich bavit, aniž by jim to připadalo nudné, hloupé nebo otravné, jak se to stává u lidí, kteří tuto lásku nemají. Ne, že bych ty ostatní nechápala - také bych třeba nevydržela do nekonečna konverzovat o leteckém modelářství nebo o sbírání známek - ač v obojím bych určitě našla plno zajímavých informací. Takže Zvířetník mi začal vytvářet další, mimo rodinu již třetí velký okruh lidí, kam jsem mohla s potěšením patřit.

Jenže jak šel čas, nemohla jsem potlačit své - řekněme odborné - ambice. Viděla jsem plno možností, které se přede mnou při vytváření serveru otvíraly. Kolik by se toho dalo podniknout, ale mohu? Dokážu to? Bylo to jen na mně, Zvířetník mi plně "patřil" a já měla spoustu nápadů! Jenže jsem už tehdy narazila na logické omezení - je to práce dobrovolná, neplacená a já jsem ji nemohla dělat na úkor té opravdové - rozumějte placené. Potíž však byla v tom, že jak šel čas, měla jsem pocit, že právě Zvířetník je moje opravdová práce, v tom nejhlubším smyslu slova. Že mě naplňuje, že z ní mám radost, že v ní vidím smysl, že ji potřebuju.

Tak jsem přestala vymýšlet velké plány a začala s malými změnami. Zavedla jsem rubriku BTW - jak já jsem se bála, jak ji čtenáři přijmou! Vždyť nebyla o zvířatech... tedy aspoň většinou. Dopadlo to výborně a ejhle začínali se ozývat i lidé, kteří nebyli v bezprostředním vlastnictví nějakého zvířete a měli hodně co říct. Vznikly Člověčiny. Sami víte, kolik úžasných příběhů se nám vyrojilo. A pokračovali jsme dál. Nedovedete si představit, jakou radost jsem měla a mám z přijetí každé nové rubriky!

A co je nejdůležitější - ono přijetí začalo přesahovat pouhý rámec spokojeného čtení a objevování nových literárních talentů mezi čtenáři. Sama pro sebe jsem už dávno dala Zvířetníku podtitul "Deník o zvířatech a lidech" a najednou se stalo... cosi. Já sama to neumím přesně definovat a napadá mě ono poněkud znectěné rčení o přechodu kvantity v kvalitu. Tolik let se na Zvířetníku objevovaly převážně pozitivně laděné články převážně pozitivně naladěných autorů, články ve valné většině rozumné, tolerantní a slušně kritické (bylo-li třeba), že po nějakém čase přilákaly jakési nadkritické množství rozumných, milých, tolerantních a přátelských lidí. A tito lidé začali sami vytvářet onen jedinečný fenomén - dnešní Zvířetník.

Tím se dostáváme k tomu hlavnímu, co tvoří Zvířetník - k jeho lidem. Protože Zvířetník je kolektivní dílo jeho autorů a čtenářů. Jeden bez druhého nemůže být - bez autora nemá čtenář co číst, bez čtenáře ztrácí autorova práce smysl. Co víc si může autor přát, než vnímavého a předem nezaujatého čtenáře, který je ochoten sdílet aspoň na chvíli autorův svět, zvážit jeho myšlenky, ocenit jeho jazyk?

Jenže Zvířetník zašel ještě o hodný kus dál. Lidé kolem něho se stali skutečnou komunitou, neuvěřitelnou a přesto reálně existující. Napříč zeměmi a dokonce kontinenty, lidé takřka všeho věku, různých profesí, vzdělání, vyznání a národností se zde dokáží dohodnout, podpořit, společně se radovat, doufat i smutnit.

Život vůbec není snadný, ale v takovéto sestavě nevypadá jednobarevně nesnášenlivý až katastrofický, jak nám ho ukazují ostatní média. Je prostě lidský. Ti, kteří jsou zrovna se životem vyrovnaní podporují ty, kteří pod jeho tíhou klesají. A protože nás tu je dost, vždy se najdou jedni i druzí.

A co to všechno znamená pro mě? Asi se budu opakovat - úžasné lidi, přátele, práci, kterou miluju a která má smysl. Věřte nevěřte, také určitý pocit jistoty, pouto s domovem, jednu z forem štěstí. A abych nebyla zbytečně patetická, tak také vzrušující zvědavost - kdo ví, co mi dnes přijde mailem? K tomu navíc právo prvního čtení a okamžité komunikace s autorem. No řekněte - odolali byste takovým svodům? :))

Takže nakonec to podstatné - děkuju vám všem za všechnu podporu, přátelství a sounáležitost, která dělá Zvířetník Zvířetníkem

Vaše Dede