Tak, jako jsou pro mne odjakživa zakleté ruční práce a nejde mi matematika, tak nedokážu být opravdu dobrá účetní. A to ani kdybych se na hlavu postavila. Přesto jsem tři roky účtovala. Bylo to po mateřské a s dvěma malými dětmi jsem hledala nějaké zaměstnání. Svým potenciálním zaměstnavatelům jsem sice nabízela zajímavou kvalifikaci i se znalostí angličtiny, ale o práci jsem nezavadila. Natož na zkrácený úvazek.
Tak jsem na to šla opačně a podívala se, na jaká místa se naopak lidé hledají. Byl to rok 1993 a poptávka byla především po počítačových odbornících a účetních. Účetnictví se mi jevilo v té době schůdnější, tak jsem oprášila chabé zbytky vysokoškolských znalostí, a po jejich kritickém zhodnocení jsem se radši přihlásila do rekvalifikačního kurzu.
Ano, účtovala jsem. Dokonce téměř tři roky. Nezavinila jsem žádnou katastrofu, ale věděla jsem, že s nejvyšším úsilím budu maximálně průměrná účetní. Naštěstí děti rostly a já jsem mohla uprchnout aspoň k těm počítačům.
Netušila jsem však, že podobné pocity frustrace plynoucí z toho, že se jedinec takříkajíc mine povoláním, mohou pronásledovat i zvířata. Pamatujete si na to, jak jsme honili koníka, který u nás před domem ztratil svoji jezdkyni? Tak už vím, že patří dceři jednoho z našich známých a jmenuje se Srdíčko. (Krásné jméno, že?)
Byli jsme totiž pozváni na oslavu šedesátin jednoho našeho souseda. Opékala se ovečka, pivo teklo proudem a veselila se tu asi polovina lidí ze vsi. (Jsme jen docela malá vesnice...) Jak už tak hovor plyne, zmínila jsem se o naší záchranné akci. Muž, se kterým jsem mluvila, zbystřil pozornost: "Byl skoro černý a tvářil se naštvaně?"
Vzpomněla jsem si na sveřepý výraz klusajícího zvířete, které vypadalo, jako když přes udidlo cedí nadávky a s přesvědčením jsem souhlasila. "Vy ho znáte?" "Ale jistě, to je náš Srdíčko!"
Zasmála jsem se. "A to je vždycky tak nenaložený?" Muž se na chvilku zamyslel a potom odvětil: "On je Srdíčko vážně moc milej kůň, ale nesnáší, když se na něm jezdí..."