Odmalička mám ráda cesty. Pěšinky vyšlapané v trávě, měkké lesní cesty vystlané jehličím, prašné cesty, jejichž trávou porostlý střed navozuje představu žebřiňáku a volně kráčejících koní. Svůj půvab má i silnička vedoucí venkovskou krajinou.

Proč? Ani nevím, snad pro tu touhu zjistit, co se skrývá ze příští zatáčkou, co je za obzorem. Je to jedna z forem spokojenosti až štěstí, když člověka nic netíží, boty ho nedřou, hlavu má lehkou a vykročí po slibně vypadající cestě nebo pěšině. Krok střídá krok. Jak přirozený a krásný pohyb je taková uvolněná chůze! Cesta se vine, myšlenky plynou.

Pokud si mám takovou cestu užít, chodím ráda sama nebo - ještě lépe - se psy. To proto, že kouzlo cesty se ve velké míře tvoří právě v hlavě. Řetěz asociací volně se točící kolem příjemných myšlenek, do kterých krajina okolo zasahuje jen jemně a nenásilně, dělá z takové procházky nesmírně příjemnou formu meditace a relaxace. Člověk zvolí své tempo a může být pro tu chvíli zcela sám sebou. Můžeme jít i ve dvou, ale vyžaduje to buď srdce opilá láskou, vyrovnanou spokojenou náklonnost či přátelské porozumění. Tedy stav duše, který nepotřebuje slova. Když se to povede, získá cesta další rozměr, protože je možné se na druhého usmát a ujistit se, že i on vidí a cítí to, co plní vaše srdce radostí.

Velmi podobné naplnění mohou přinést i toulky městy a městečky. Ulice, uličky, náměstí a parky také dokáží potěšit oči, vydráždit zvědavost a potom ji uspokojit. Je zajímavé, že neosobní dav může nahradit samotu - ztraceni mezi turisty někde hluboko v křivolakých uličkách nějakého města můžeme zažít stejná překvapení a okouzlení, jako v tichém ranním lese. Jak už jsem řekla, kouzlo těchto cest tkví především v hlavě.

Je zcela přirozené, že cesty patří k těm nejobvyklejším příměrům, kterými popisujeme lidský život. Vedou odněkud někam, jsou rovné i křivolaké, stoupají i klesají, chodí se po nich pohodlně, slušně, obtížně nebo zle. Čekají tam na nás rozcestí, přinášející nutnost volby. Někdy ji máme, jindy nás ženou okolnosti, které nám volbu omezí nebo znemožní. A zase je na nás, jak po té zvolené nebo vynucené cestě dokážeme jít, zda táhneme břemeno a hledíme k zemi, nebo máme dost sil na to, abychom se rozhlíželi kolem a obdivovali krajinu. Stejně jako na cestě nejsme ani v životě sami a právě na tom, kdo s námi kráčí, hodně závisí naše schopnost dojít do cíle. Nebo vůbec nějaký cíl mít.

Někdy máme pocit, že naše cesta životem připomíná hluboký úvoz s vyjetými kolejemi. Jsme nuceni kráčet určeným směrem, hlavu skloněnou a ramena shrbená pod nákladem. Zapřaženi v povinnostech nevidíme z úvozu ven, naše oči unaveně sledují jen ten kousek vyšlapané cesty, který máme pod nohama. Jen občas nám pohled přes okraj umožní vidět obzor, a ten pohled povzbudí srdce.

Teď záleží jen na nás, zda si ten obzor zapamatujeme a pokusíme se tu svoji káru vytáhnout z vyjetých kolejí a sevřený úvoz opustit. Někdy to dokážeme sami, jindy potřebujeme pomoc. A je úžasné, že když člověk doopravdy moc chce, tak se ta pomoc obvykle najde! Jenom nesmí rezignovat a smířit se s tím, že vyjeté koleje a hluboký úvoz jsou vlastně pohodlné, protože nenutí člověka se rozhodovat a potom nést důsledky svých rozhodnutí.

Ale na druhou stranu, i z úvozu je možné nejen pracně vylézt, ale přímo vyletět. Určitě znáte ten pocit, kdy se odhodláte ke změně a ta změna vám vyjde. Jako jestřáb zamáváte silnými křídly a vznesete se k oblakům. Na okamžik zakroužíte vysoko nad všemi cestami a v radostném opojení se zadíváte do slunce. Zhoupnete se ve větru, kroužíte ve smělých obloucích a svět vám leží u nohou. Ono to nikdy netrvá moc dlouho, ale když se to povede, tak je to nezapomenutelné.

A tak vám přeju, aby vaše cesty byly suché, snadno schůdné a za zatáčkami čekala jen příjemná překvapení. A pokud náhodou příjemná nebudou, tak nezapomeňte, že příští zatáčka to zase může napravit...