Z Bergenu do Oslo se dá rozumně jet v podstatě jen dvěma cestami, které se v jednom bodě, v městečku Gol, spojují. Buď se hory objíždějí z jihu po cestě číslo 7, nebo se to vezme severněji po E16, takže je třeba hory nějak překonat. I zde jsou dvě možnosti.

Když se přiblížíme k horskému masivu, tak jeho hlavní část buď podjedeme pětadvacetikilometrovým tunelem (rozumné, pokud se prostě dostáváme z bodu A do bodu B) nebo se pustíme horskou silnicí. To je možné vlastně jen od pozdnějšího jara do časného podzimu, tedy dokud jsou cesty sjízdné. Znamená to na pár kilometrech vyšplhat zhruba tisíc výškových metrů a přejet tak do zcela jiného světa.

Norové mají nepřeberné množství hor různé výšky a strmosti, a pokud jde o úžasné výhledy, mohli by je vyvážet. Hory mezi Aurlandem a Laerdalem (zde je správně ta norská srostlice "a" a "e", kterou náš redakční systém nepřečte) vyrostly ze společné základny a vytvořily tak náhorní plošinu ve výši zhruba tisíc metrů nad mořem, ze které se zvedají vrcholy od asi 1100 do 1900 metrů. A po té zvlněné náhorní plošině se šplhá cesta, která patří mezi spojnice mezi východním a západním Norskem.

My jsme jeli do Bergenu hezky tunelem, ale na zpáteční cestě jsme byli rozhodnuti si to užít. A už začátek stál za to. Před tunelem jsme uhnuli podle značky na starou cestu, což znamenalo opustit Sognafjord, kolem kterého jsme mezi horami pohodlně projížděli, a vjet na úzkou silničku šplhající v serpentinách do strmého svahu. Úžasný pohled - pokud náhodou netrpíte závratí.

Silnička má šířku na pouze jedno auto, takže na vyhýbání jsou zde postaveny v pravidelných rozestupech jakési výdutě. Některé jsou vydlabané do svahu - tam se dá vyhnout velice dobře, ale jiné ční nad srázem, takže řidič se strachem z hloubek (jako jsem třeba já:)) má srdce v krku, když ze svého bočního okénka nezahlédne ani kousek silnice, jen ten sráz prudce padající k modrým vodám fjordu. A což teprve když musíte na takovou výduť hezkých pár metrů zacouvat, protože se setkáte s protijedoucím autem v nevhodné konstelaci! Ach bože, nikdy se mi to auto nezdálo tak dlouhé, ani v Oslo v podzemních garážích ne, a to je co říct. 

Těsně pod vrcholem stoupání je označen první "oficiální" výhled. Je to můstek nad propastí, který je na svém konci záludně opatřen pouze sklem, aby si chudáci se závratí opravdu přišli na své. Pohled z něj je ale úžasný. Měli jsme ohromné štěstí na počasí, stále se nad Norskem držela nezvyklá tlaková výše, takže nebe bylo bez mráčku, slunce svítilo a vrcholy hor odložily na chvíli mraky a mlhu, aby se předvedly ve své největší kráse.

Zatímco v kraji bylo kolem dvaceti pěti stupňů, tady teplota klesla na patnáct a dýchl na nás chlad. Aby ne, ještě pár metrů a vjedeme z léta do zimy. Čekal na nás sníh. Nazgúlové s námi samozřejmě vyběhli z auta na každé zastávce, takže teď se doslova třásli netrpělivostí. Poslední dva týdny je sužovalo nezvyklé horko (bylo až ke třiceti stupňům a psi měli zimní kožichy) a nejednou jakoby se blížili do země zaslíbené.

Pásmo lesů sahá poměrně vysoko, takže když se vyhoupnete na náhorní rovinu, jen se zajíknete nad tou krásou. Za slunečného dne a po suché silnici je to báječný výlet, ale já jsem si jako obvykle začala představovat, jaké to muselo být, když se tudy projíždět prostě muselo, protože tunely nebyly a nějak se lidé přes hory dostat museli. Kolik dřiny museli zažít lidé i tažná zvířata! A počasí tu také bývá spíš horší než lepší. Náhlý příval sněhu nebo vichřice zde musely být smrtící.

My s Markem jsme však měli ty nejlepší podmínky na to, abychom si cestu přes hory užili. Vzhledem k tomu, že hlavní turistická sezóna ještě nezačala, bylo v horách relativně málo aut. Díky tomu jsme si mohli vždy najít odpočívadlo, kde nikdo nebyl a mohli jsme vypustit psy. A že to stálo za to... Nazgúlové šíleli radostí. Sníh! Opravdový sníh! Rozeběhli se, nabírali sníh do tlam, s nesmírným potěšením se váleli, třeli si o sníh tváře a blaženě funěli. Sem tam po mně vrhali výmluvné pohledy: Že se paní nestydíš. Trápíš nás v tom horku že si málem šlapeme na jazyky a zatím je tu sníh! Zatajila jsi nám to! Tady jsme měli celé ty dny být!" 

Marek vyslyšel jejich nevyslovenou, ale netrpělivě "vyšlapanou" prosbu a začal jim házet sněhové koule. To bylo něco! Jenže sníh studí v červnu stejně jako v prosinci, takže sebral z kufru auta Martinovy parádní kožené rukavice, aby mohl těm maniakům aspoň nějak vyhovět. Okolo jedoucí auta přibržďovala nebo i zastavovala, aby si lidé mohli řádící psy prohlédnout případně vyfotit. Nebylo divu, na zasněžené pláni vypadali jako párek hrajících si vlků. Ta radost z pohybu, ta síla a elegance když s běželi hlubokým sněhem... Okouzlovali i mě a to jsem na ně zvyklá. Tak nějak se hodili k té divoké krajině kolem nás.

Do hor jsme vjeli z té "mírnější" strany, takže sněhové bariéry kolem silnice byly s ujetými kilometry stále vyšší. Fascinovalo nás to a pořád jsme se dohadovali, jak asi mohou být vysoké. Ty nejvyšší mohly mít i šest metrů a to byl červen! Krajina kolem byla jen mírně zvlněná, takže jsme i tady na té "střeše" našli pěknou říčku a menší jezero. Pod sněhem se určitě nacházely i další různě velké potoky. Hle, odkud se berou zdejší vodopády! Však se také údolím, kterým jsme sjížděli z hor dolů, proplétaly hned dvě divoce řvoucí řeky, které se spojily do jednoho ledově nazelenalého proudu hučícího kamenitým korytem dolů, ze světa skřítků a trollů do světa patřícího lidem.

Přes hory jsme přejížděli dvě hodiny, byť samotná jízda by asi trvala jen polovinu toho času. Když jsme dojeli na konec, na místo, kde již bylo vidět léto, nechtělo se nám rozloučit. Bylo nám jasné, že jsme viděli jen maličký kousek z krás, které může Norsko nabídnout. Nejúžasnější na tom je, že jsou tu stovky kilometrů čtverečných divočiny, všelijakých hor a lesů, kde nežijí lidé ani v podnikavém jedenadvacátém století. Doufám že to tak i vydrží, vždyť Evropa zde má poklad v podobě živé, jen maličko narušené přírody. Vlastně se tu dají podnikat výlety proti proudu času - vstoupíte-li do zdejších pralesů, uvidíte les v podobě, jaká byla u nás obvyklá někdy před šesti sty lety...

Fotky ilustrující cestu najdete zde...