Miluju stromy. Všechny - divoce rostoucí i ty zdomácnělé, které nám vedle krásy ještě každoročně přinášejí sladkou úrodu. Celý život jsem utíkala do lesa, ale co máme naši zahradu, získala jsem úzký vztah i k ovocným stromům. Však ty naše nejsou jen tak ledajaké.

Když jsme koupili pozemek, na kterém dnes stojí náš domek, byla to zanedbaná louka na kraji vesnice. Že je to parcela naznačoval jenom houfek prastarých ovocných stromů a hluboká kameny vyzděná studna. Dům, který tu stával, vyhořel už ve dvacátých letech minulého století a stromy jsou pozůstatkem po pěstitelských snahách bývalého majitele.

Když jsme stavěli, tak jsem je chránila jak oko v hlavě - ke zjevné mrzutosti stavařů. Řekněte sami. Co je to za bláznivou ženskou, která vás nutí přeložit odpad jen proto, že jeho teoretická trasa vede přes prastarý ovocný strom? Výsledkem je nový domek, který se schovává ve stínu starých stromů.

Lidé z vesnice byli vesměs toho názoru, že máme staré vysoké stromy pokácet a zasadit nové nízké odrůdy nesoucí kvalitní plody. Vzala jsem si z těchto doporučení jen tu druhou půlku. Vysadili jsme pár nových stromků, ale ty staré nechali být. A kdyby jen to. Zavolala jsem si zahradníka a pustili se do jejich omlazování.

První prohlídka odhalila, že máme tři zdravé, vysokánské hrušně, z nichž opravdu dobré hrušky má jen jedna - boskovská lahvice před garáží, ta druhá u vrátek má plody podobné, i když ne totožné. Hrušeň vzadu na zahradě, co mi drží jednu stranu šňůry na prádlo, je úchvatně hezká a nesmírně plodná. Bohužel. Metráky maličkých tvrdých hruštiček sice znamenají lukulské hody pro hejna vos a sršní, ale také nutnost naprostou většinu pochybné úrody vyhodit.

Hrušně jsou fajn, ale můj obdiv mají především naše jabloně. Máme čtyři a všechny jsou důkazem toho, že když se chce, tak to prostě musí jít! Jejich kmeny jsou bez výjimky popraskané, s mnoha pokroucenými dutinami. Jabloni u zápraží dokonce první rok vítr doslova ukroutil většinu koruny, takže zůstala jediná silnější větev a na první pohled ošklivý pahýl. Opět jsem slyšela přesvědčivé důvody, proč bych ji měla nechat porazit. Vydržela jsem.

Proč? Protože v dutinách tohoto stromu pravidelně sídlí a vyvádí mladé několik rodin sýkorek a dalších ptáků, přičemž onen ukroucený pahýl je ideálním startovacím místem pro první lety ptačí omladiny. Můj zahradník navíc tak hezky vytvaroval zbývající větev, že teď, po pěti letech, má strom zase něco jako korunu a ze všech sil kvete. U druhé jabloně, která nám stíní přední verandu, mi soused pomohl zadělat dutinu tak, aby do ní nepršelo, takže vznikl byt první kategorie pro koňadry, kterým vůbec nevadí bydlet sotva 80 cm nad zemí. Po prořezání koruna tak zhoustla, že se další rok muselo řezat ještě víc, nebo by se nakonec stará jabloň rozložila vlastní mocností.

Trochu obavy mám o tu dole u plotu - nejenže roste nakřivo a pomáhá jí jenom šikovný "vyvažovací" řez koruny, ale dutiny po letošní zimě postoupily tak daleko, že je na jenom místě vidět skrz celý kmen. Ještě nejlíp je na tom jabloň držící druhý konec šňůry na prádlo. Po prořezání je z ní celkem fešanda a každý rok nás zásobuje množstvím ne příliš jedlých letních jablek - ječnišťat, jak se tu říká. Abych doplnila výčet, tak naše stará švestka vypadá, jako by ji nějaký přepečlivý obr vyždímal a nechal tak. Náš zahradník nad ní vrtí hlavou a po několik let jí věští, že příští zimu nepřežije. Prý stačí jedno pořádné fouknutí. Ale švestka je schovaná v ochranné náruči ostatních stromů a fukejřům se směje. Zatím.

Ale proč o tom vlastně píšu? Protože letos jsou moje stařičké nevěsty v plné parádě. Kvetou až oči přecházejí, koruny hučí včelím bzučením a hrdě napínají své pokroucené větve. Je to neuvěřitelná síla, která jim umožňuje posílat mízu přes kmeny, které jsou jen slaboučkou, místy trouchnivějící skořápkou, spojující mohutné kořeny s větvemi plnými života. Jak to ty stromy vlastně mohou dokázat?

Květy uchvacují cudnou krásou, včely přinášejí nový život a téměř stoleté stromy jako by se vysmívaly běhu času. Jsou silné, krásné a inspirující. Přinášejí útěchu i naději. Když to dokáží ony, tak proč ne my?