Ta paní na mě vrhla tak káravý pohled, že jsem se málem přikrčila. Pokusila jsem se omluvit, ale odpovědí mi byla jen stroze vzpřímená záda rychle odcházející ženy. Ale já jsem říkala pravdu, nedělala jsem si legraci! I když uznávám, že ono to opravdu vyznělo zvláštně.

Taky se vám stalo, že vás mnohavrstevný český jazyk přivedl nechtěně do problémů? Poslouchejte, jak se to stalo mně.

Vzala jsem ten den naši divokou pubertální fenku švýcarského ovčáka do Dvora Králové, aby si, buranka malá, zase připomněla zásady slušného chování v civilizaci.

Ostatně pokud chci, aby pes uměl sledovat stopu městem, musí si ho nejdřív pořádně načuchat. Takže jsme střídaly povrchy i prostředí a než mi vypršel čas parkování, zašly jsme spolu jako obvykle do cukrárny na pěší zóně.

Bílá vlčice netrpělivě, leč poslušně stepovala před vchodem, zatímco já jsem procházela místní nabídku minizákusků. „Bombičku, prosím – do ruky!“ S radostnou dychtivostí čtyřletého dítěte jsem zaplatila, vzala zákusek do dlaně a vyšla ven. „Sedni ty příšero, dostaneš až nakonec!“ zaburácela jsem preventivně, protože mi bylo jasné, k čemu se to stvoření chystá.

Potom jsem ji v rámci tréninku přiměla kráčet vedle mě, zatímco jsem labužnicky ukusovala z čokoládové špičky plněné vaječným krémem. Sledovala mě s vášnivou pozorností. Nakonec si na pokyn sedla přede mne, a já jí obřadně předala její díl.

Ovšem v okamžiku, kdy ho polkla, přehlušilo její nadšení moje výchovné snahy a psice doslova explodovala ze sedu přímo vzhůru, aby se mi v rámci mohutného výskoku pokusila olíznout nos.

A právě v té chvíli polekala onu paní, kráčející vedle nás. Ono se fakt nic nestalo, Ari byla nakonec i na vodítku, ale ten nečekaný pohyb prostě udělal své. Nu a pak jsem tomu svojí omluvou dodala korunu: „Promiňte, prosím, ale víte, já jí právě dala bombičku...“

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové