BTW: Bolest života

Muzeí je v Oslu plno a skutečně různorodých. Když pomineme lodě, tak za klasické umění jednoznačně nejvíc boduje muzeum Edvarda Muncha. Norové jsou na svého "kmenového" malíře náležitě hrdí a tak pro jeho díla postavili speciální budovu. Pro nás, co obvykle hledáme muzeum v historických prostorách kde čeho, je to trochu překvapení - kov, sklo, beton... a bezpečnostní rámy s rentgenem na kabelky. No a když projdete důkladnou prohlídkou, dostane zadarmo lístek (tedy aspoň mimo sezónu). Vstupenka je vlastně čárový kód, který návštěvníkovi umožní projít do první chodby, následují dveře s kamerou a fotobuňkou a teprve poté můžete jít k obrazům.

Proč všechna ta opatření? Přede dvěma lety tu totiž lupiči ukradli dva Munchovy nejslavnější obrazy (Křik a Madonu) přímo mezi návštěvníky, které ohrožovali zbraněmi. Bezpečně frnkli a policie našla jen rámy. Historka nicméně dobře dopadla, letos na jaře byli lupiči dopadeni a v září se dokonce našly i obrazy. Nepodávala se sice žádná velká vysvětlení, ale obrazy prý byly v dobrém stavu a všichni si mohutně oddechli. Výsledkem je mimo jiné i to, že ve frontě na "odbavení" si nikdo nestěžoval.

Muzeum bylo plné Norů a Norčat. Vzhledem k tomu, že v tuto roční dobu v podstatě vyschl proud turistů, mají domácí pré. Kočárky a škvrňata všech velikostí dávají tušit, že běh nejrůznějšími muzei berou Norové stejně vážně, jako běh přírodou a vedou k tomu i své potomky. Munchovo muzeum nebylo výjimkou - stejnými zástupy mimin, skřítků, předškoláků i vytáhlých puberťáků jsme se prodírali i u Framu, vikingských lodí a fantastických plavidel Thora Heyerdahla. Mezi Munchovými obrazy ale bylo poměrně nečekané ticho.

Nebylo divu. Ony vás ty obrazy tak nějakou vezmou do zajetí a není vám do smíchu. Najednou vidíte pocity a emoce, které se ukrývají i ve vás, a to především ty, na které byste raději nemysleli. Toho, kdo něco ví o autorově životě, to však nemůže překvapit - spíš žasne, s jakou silou dokázal tyto démony dřímající v jeho neklidné duši ukázat i ostatním.

Abych byla trošku konkrétnější. Edvard Munch (1863-1944) měl v životě - pokud zrovna nešlo o jeho talent a malování - opravdu smůlu. Matka mu zemřela na souchotiny když mu bylo pět, časem následovaly i dvě sestry, z nichž jedna mu nahrazovala láskyplnou péčí matku. Otec to nezvládl a místo aby se snažil být oporou zbývajícím dětem, stáhl se do sebe a útěchu hledal ve víře. Je těžko říct, zda ji našel, avšak bigotně věřící otec se svým dětem spíš vzdálil a nechal je, aby si pomohly jak uměly. Takto způsobené jizvy Edvardovi v srdci zůstaly a posléze ho vedly od melancholie k úzkosti, později k pořádné depresi a podle některých životopisů i k šílenství.

Na jeho talent to však vliv nemělo, i když bych odhadla, že se to muselo projevit v jeho schopnosti platit účty. Obrazy byly na svoji dobu tak nové a divné, že vzbuzovaly četné negativní emoce. Aspoň ze začátku. Přestože malovat opravdu uměl a za své návštěvy v Paříži ho stačili nadchnout impresionisté, s většinou jeho obrazů je těžko být déle v jedné místnosti. Impresionismus ho inspiroval jako způsob, jak nepopisovat povrch věcí, ale vystihnout jejich ducha a náladu. To by bylo v pořádku, jenže člověka s jeho zkušenostmi a zážitky nedokázal jako třeba jeho francouzské kolegy přilákat chvějící se vzduch nad sluncem ozářenou zátokou nebo sladká únava a vůně kvetoucí zahrady v horkém podvečeru.

Jeho krajiny jsou působivé a silné, stejně jako nádherná ale tvrdá norská příroda. Jenže krajiny ho zdaleka nezajímaly tak jako lidé. Jako lidé se srdci zmítanými láskou, bolestí, úzkostí, strachem, nadějí, bezmocí a především čelící nevyhnutelné smrti. Přestože sám se kdysi vyjádřil, že smrt je jenom začátkem nového života, ta bezmoc a zoufalství, jakou zpodobňoval ve svých obrazech, divákovi mnoho naděje nedávala. Stále znovu se mu vracela ne ani tak matčina smrt, jako smrt jeho starší sestry Sofie, takže téma nemocného dítěte, úmrtního lože a truchlících pozůstalých zpracoval opravdu ze všech stran.

I proto se odklonil od impresionismu a vydal se svojí cestou. Většinou ho označují za expresionistu, ale fakt je ten, že byl především hodně svůj. Jeho nejslavnější obraz Křik (ukradený a zase nalezený) i vám sevře hruď a rychle si vybavíte pocity z nočních můr, ve kterých šílíte strachy a beznadějně se snažíte před něčím utéct. To je jedna stránka jeho díla. Na druhou stranu - koho kdy napadlo zobrazit Madonu jako více méně nahou, vášnivou mladou ženu? Přitom ten obraz není ani vulgární, ani znevažující. Je... skoro bych řekla pravdivý - aspoň z té lidské stránky.

Navzdory převládající melancholii a bolesti srdce najdeme mezi Munchovými díly i velmi pěkné obrazy žen, milenců, dětí a dokonce i psů. Oblíbený bernardýn se vyskytuje na několika plátnech a je celkem zjevné, že nekomplikovaná příchylnost obyčejného psa dokázala potěšit umělcovu poněkud rozháranou duši. Ale aby to nebylo tak jednoduché, v muzeu je vystaveno několik kreseb a skic s psí tématikou. Ovšem na všech je zachycen velký pes kousající člověka - mnoha různými způsoby...

Přestože se nakonec dočkal slávy a pravděpodobně už mu věřitelé nevytrhovali stojan zpod rozdělaného obrazu, svůj osobní život nijak nedořešil. Měl sice jakousi osudovou lásku, jenže se nechtěl ženit a jeho řekněme duševní nevyrovnanost byla zřejmě nakažlivá, jelikož zklamaná dívka se pokusila o sebevraždu. Sice se mu podařilo její pistoli strhnout, ale stále ho to jeden článek prstu na levé ruce. Chuť k ženění ho zřejmě nadobro přešla (pokud předtím aspoň nějakou měl), takže i nadále zůstal věrný samotě, alkoholu, depresi a malování.

Když jsem procházela muzeem, napadala mě spousta věcí. Obdivovala jsem barvy a sílu obrazů a dumala nad tím, jaké by byly, kdyby v jeho rodině neřádila tuberkulóza. Maminka by se mu mohla věnovat, sestry by zůstaly na živu, otec by byl tak normální a vstřícný, jak už otcové v té době bývali. Talent by určitě nezmizel a zárodky deprese by ho nejspíš zneklidňovaly a hnaly dál, do hlubin lidských myslí.

Ale vyrovnanost a opora v rodině by mu třeba časem umožnily uvažovat o rodině vlastní, takže by jeho umělecká posedlost nemusela být tak důkladně vypodložena alkoholem a fascinací smrtí. Jak by ale potom asi vypadaly jeho obrazy? Ztratily by svou sílu, nebo by si našly jiný způsob a směr, jak proniknout do duše člověka? Nalézal by v ní vedle úzkosti a strachu i radost, naději a potěšení? Těžko říct.

Ale i bez těchto zbytečných polemik lze říct, že Munchovy obrazy jsou velmi dobré a patří mezi ty nezapomenutelné. Takže pokud pojedete do Osla a budete mít chvilku čas, nezapomeňte si zaskočit do pozoruhodného světa Munchovy mysli. Nejspíš se ještě rádi vrátíte zpět do své vlastní přítomnosti, ale budete zase o kousek bohatší.

(Obrázky: Jarní krajina, Výkřik, Nemocné dítě, Madona)