Proč o tom mluvím? Protože jsem minulou sobotu navštívila v Oslo jeden takový bleší trh a moc se mi tam líbilo. Je to tak. Norské školy se snaží o aktivní hudební výchovu, což znamená, že škola provozuje orchestr, kde může hrát každé dítě na takový nástroj, jaký zvládne. Jak říkala JanaBa, bývá to leckdy všelijaké vrzání, ale děti jsou spokojené a hrdé, že mohou pochodovat v uniformách a veřejně hrát. Jenže vydržovat takový orchestr stojí peníze a ty škola musí nějak sehnat. Tak se na jaře a na podzim pořádají bleší trhy.  

Rodiče proberou své domácnosti a nepotřebné věci nabídnou do prodeje. Může to být skutečně kde co - od postelí až po hrníčky po babičce. Škola to uspořádá a připraví k prodeji. Co za věci utrží, je její, jako příspěvek na školní orchestr.

Takže se všechno oznámí nedočkavé veřejnosti a čeká se na den D. Bývá to v sobotu a začátek je tradičně v deset dopoledne. To se už před branami školy shromáždí pořádný dav koupěchtivých zákazníků a čekají na "start". Zájem být mezi prvními má své opodstatnění - na trhu se často objevují skutečně pěkné věci, jenže jich není moc. Takže každý, kdo pase po něčem konkrétním, musí být připraven sprintovat a rychle se rozhodovat.

A že je na co se koukat! Sehnat se dá skutečně skoro cokoliv. JanaBa mě tam pozvala jako na zajímavou akci a já jsem byla rozhodnuta nepodlehnout. Podívat se, posbírat dojmy, ale žádné nakupování! Domnívala jsem se, že to nebude žádný problém - nerada nakupuji a vášnivé prohrabávání hromad věcí mě nikdy nelákalo. Jenže... asi každý má své jenže. Moje bylo velice podivné - zjistila jsem, že mě ze všeho nejvíc zaujal starý nábytek! Naštěstí, protože stůl nebo pohovku si prostě do kabelky nestrčíte, že.

Ale byly tam i jiné svůdnosti, takže jsem po pevném rozhodnutí nic nekupovat odjížděla s mosazným zvonečkem, třemi velmi krásnými květináči (z toho dva jsou veliké - na terasu...:))), dvěma velkými nerezovými miskami na vodu pro psy (ne, že bych neměla... ale vypadaly tak šikovně!), plastovým umyvadýlkem na prádlo a jednou korkovou nástěnkou, která vypadá, že by se na ni dalo hezky malovat...

Ale dost k nákupům. Nejhezčí na celé akci byla ta atmosféra. Všude plno dospělých i dětí, sem tam nějaký pes, tlačenice před jednotlivými pulty a v mnohých očích, starých i mladých, bylo možné zahlédnout onen typický odlesk zalotokopecké horečky. Co když zrovna já narazím na poklad? 

Mně se nejvíc líbily děti které "sloužily" za prodejními pulty. Ty starší pomáhaly úplně všude, mladší pobíhaly a vesele nabízely zboží u stánku s jídlem. Matky totiž navařily a napekly všelijaké dobroty a ty za chladného dopoledne zahřívaly a sytily vděčné nakupující. Párky v rohlíku, saláty, koláče a dorty... Bylo z čeho vybírat. Škola se tak proměnila v jednu velkou pouť.

Když jsem se na to podívala střízlivýma očima, bylo mi jasné, že je za tím spousta a spousta práce. Od nábytku, přes šaty, boty, tašky a kufry, kola, lyže, domácí potřeby, elektro a počítačové zboží, až k milionu nezařaditelných drobností. Z toho všeho byly navíc vybrány ty nejhezčí a nejhodnotnější věci, které měly být na konci vydraženy v aukci. Jsem přesvědčena, že škola si zasloužila každou utrženou korunu (norskou...:))) a doufám, že se někdy podívám i na nějaký ten koncert. 

Líbí se mi, že tak mohou hrát na hudební nástroje všechny děti, které o to projeví zájem, aniž by se trvalo na talentových zkouškách. Nemám samozřejmě nic proti cílenému vzdělávání hudebně nadaných dětí, jen mi u nás trochu chybí ta možnost jen tak si zahrát. To přirozené muzicírování obyčejných dětí, které nemají profesionální ambice, ale přesto si chtějí hudbu vlastnoručně vyzkoušet a nebýt jen jejími pasivními konzumenty.

A jestli cesta k tomuto šumaření vede mimo jiné přes bleší trhy, klidně budu dávat škole v plen věci, které již nepotřebuji, abych si potom nakoupila jiné, které nejspíš také potřebovat nebudu...:)))