"Tak babi, co tomu říkáš? Hele dědo, tady se to zapíná a tohle to je myš!" Po úspěšném začátku se scénář začne lišit v závislosti na povaze obdarovaných. Od rozhořčeného "To snad nemyslíš vážně," až po nadšené "To je úžasné, kde se do toho píše?" Podle druhu prvotní reakce tak můžeme rozdělit prarodiče do tří základních skupin.

V té první jsou ti, kteří nabídku nových obzorů striktně odmítnou. Následuje typ praktický, který je ochoten v rámci úspory telefonních poplatků pochopit, jak funguje mail a pomocí připravených pokynů trefí i na stránky oblíbeného tisku. Nejvíce trpělivosti a sem tam i tekoucích nervů budete ale potřebovat s třetí skupinou prarodičů, tedy s těmi, kteří s nadšením vplují do kyberprostoru. Ale věřte mi, bude s nimi spousta zábavy a ti s tvůrčím duchem půjdou na internetu z dobrodružství do dobrodružství.

K tomu však bývá dlouhá cesta. Jenom někteří z dnešních více než šedesátníků mají nějaké zkušenosti s počítačem, takže začátky budou nejspíš krušné. Zde nastane další dělení - na ty, kteří to po páté nepochopitelné zkratce a dvou restartech vzdají, a na ty, kteří si podrží sebedůvěru a vydrží. O úspěchu potom rozhoduje nejen povaha pozdních internautů, ale též kvalita podpory ze strany rodiny. Kvílení "Ale babi, tohle už jsme probrali stokrát" je zcela nevhodné. Kdo to dokáže se sevřenými zuby a křečovitým úsměvem vysvětlit po stoprvé, vyhrává.

Velmi důležitým prvkem kybernetizace prarodičů je správná motivace. Vnuky s kvalifikací správců sítí či systémových integrátorů důrazně varuji před jistě chvályhodnou, leč v konečném důsledku vražednou snahou probírat ovládání počítače přes příkazový řádek či polemizovat nad rozdíly mezi Windows a Linuxem. Kratší cesta k cíli vede přes rychlé ovládnutí mailu a pochopení principu vyhledávání. Pokročilejším frekventantům rodinného kurzu je možné přihodit ještě ICQ. Proč?

Kvůli rychlým výsledkům. Rodiny jsou dnes často rozptýlené nejen po naší republice, ale i daleko za jejími hranicemi. Babičkám a dědečkům tak leckdy zbývá jenom společnost kočky, psa, televize či telefonu. S internetem jim najednou neservírujete na monitoru celý svět včetně těch roztoulaných rodinných oveček. "Chceš něco vědět? Tak si to vygoogli!" To by mělo být jedno z prvních hesel, se kterým usadíte své drahé příbuzné před monitor.

Mnohé děti a vnoučata mohou být začas překvapené, jak širokou síť kontaktů si jejich staroušci dokáží vytvořit ve chvíli, kdy tomu přijdou na chuť! Brouzdání po netu však s sebou nese nejedno riziko, takže brzy po základním zaškolení musejí následovat důtklivé lekce z virologie a spamologie.

Rozhodně nedoporučuji prarodiče podceňovat. Vnuk, snažící se odvirovat zaneřáděný počítač může vysledovat, že dědeček nenavštěvuje jenom nevinné stránky debatující o zahrádkaření nebo o potížích s prostatou. Může zaznít i užaslé: "Teda, dědo, to bych do tebe neřekl! Co kdyby se to dozvěděla babička!" Přijít však může i šokující odpověď: "Jo babička! Kdybys hochu věděl, kam si chodí ona!"

Bystrá vnoučata rychle pochopí pradávnou moc taháků, takže monitor brzy začne připomínat rozvernou slunečnici. Jeho obrazovka je lemována žlutými lepícími lístečky, které se obvykle hemží celou řadou vykřičníků, kterými se jejich autor snažil získat pozornost svých žáků. Zkušenost ukazuje, že použití těch varovných je dost iluzorní - nejčastěji jsou citovány až ve chvíli, kdy vnuk volaný ku pomoci rozhořčeně vykřikuje do telefonu: "Já vám to říkal! Máte to napsaný v levým horním rohu a netvrď mi, že jsi to nenašel!"

Poslední fáze základní výuky je obvykle zaměřena na používání ICQ a objevování kouzla chatu. To je něco, po čem prahnou spíš babičky. Málokterá žena odolá možnosti povídat celé hodiny na ta nejnemožnější témata, byť si kvůli tomu musí pořídit další brýle - po těch na dálku nebo na čtení přijdou na řadu brýle počítačové. Dědečky spíš najdete, jak horlivě diskutují v sériích komentářů pod články na zpravodajských serverech.

Takže, když se jich za půl roku pyšně zeptáte, co tedy na ten počítač říkají, setkáte se s nadějnou odezvou. "Zlato, je to úžasné a moc se nám to líbí. Ale nevím, jestli nepotřebujeme ještě jeden..."