27.11.2020 | Svátek má Xenie


BTW: Autorovo druhé já aneb o překladech

13.4.2007

Vzhledem k tomu, že se na světě mluví a píše spoustou nekompatibilních jazyků a lidé se přitom poznávat a domlouvat chtějí, je třeba překladatelů. Tedy lidí, kteří znají oba jazyky, ten výchozí i ten cílový. Až sem je to snadné. Spousta lidí umí cizí jazyky! Jenže on překlad je něco víc. Norsko - časné jaro u fjordu

Znáte to každý, kdo máte nějaké ponětí o cizím jazyku. Koukáte na text, čtete a víte, co se tam píše. Jenže když vás někdo požádá, abyste to přeložili a ten překlad skutečně napsali, najedenou zaváháte, některá slovíčka radši je kontrolujete, zarazíte se u stavby věty. Najednou to jde mnohem hůř, pochopení významu prostě nestačí. Je třeba zajistit, aby i ti, kteří jazyk neznají, pochopili totéž co vy a především to, co chtěl autor původně říct.

Ti, kdo znají jazyk lépe než zběžně, překládají rychleji a přesněji. No, přesněji ano, ale také věrněji? Tam totiž už může padnout kosa na kámen. Překládáte-li něco bez emotivního nebo duchovního náboje, třeba návod na použití čehosi, zprávu z nějaké schůze nebo běžný obchodní dopis, je důležitá ta přesnost. Aby vás stroj nezmrzačil, aby bylo jasné, na čem se lidé dohodli nebo co chtěl pisatel sdělit.

Jenže si představte, že musíte přeložit inzerát. Nebo firemní slogan. Jak běžné v globálním světě! Najednou zjistíte, že boj o slovíčka je ten nejméně podstatný. Nejenže musíte pochopit, co tím chtěl autor říct, ale navíc musíte přemýšlet, jak předat stejné poselství v nestejném jazyce tak, aby vyznění bylo totožné. Se stejným zamýšleným výsledkem. V rozdílných kulturách, u lidí s jinými zvyky, chápáním, stereotypy. Kam se na to hrabou slovíčka!

A to jsme, vážení, zatím mluvili o něčem tak - řekněme z hlediska jazyka - primitivním, jako je inzerát. Co teprve eseje, romány nebo básně! Kolik je takových vyvolených, kteří umějí skvěle cizí jazyk, dokonale svůj mateřský jazyk, dokáží pochopit autorovy myšlenky a potom je ve stejném duchu přenést do nové řeči? Řekněme si to na rovinu, je jich jako šafránu a každý autor, který najde svého dobrého (natož vynikajícího) překladatele si může blahopřát fakticky k dalšímu znovuzrození své knihy. Vždyť co jiného takový překlad vlastně je?

Jednou z takových takřka zázračných dvojic jsou Terry Pratchett a Jan Kantůrek. Jen díky Kantůrkově představivosti, znalostem a brilantní znalosti obou jazyků - tedy angličtiny a češtiny, si můžeme užít knihy o Zeměploše stejně, jako čtenáři v originále. A právě Jan Kantůrek poznamenal, že překlad se podobá ženě: buď je věrný a pak není pěkný, anebo je pěkný a pak není věrný. Norsko - časné jaro u fjordu 2

Je to velká pravda, ale také v sobě skrývá jednu ošklivou záludnost a tou je překladatelova ješitnost a touha ukázat, že to umí líp než autor. Profesionál by měl takovému nutkání odolat, ale kolik knih dnes překládá skutečný profesionál? Když se podíváte na to, co chrlí naše vydavatelství, bývá člověku kolikrát do pláče. Nebo by řval vzteky. Nebo se šíleně smál - to podle povahy. 

Nemohu tu uvádět tolik příkladů, kolik jich znám - v dobrém i špatném směru, protože to by článek nebobtnal do nepřijatelné velikosti. Stručně bych řekla, že dobrý překlad poznáte podle toho, že se vám prostě dobře čte a nad jazykem se vůbec nezamýšlíte. Ráda bych tu jako příklad uvedla jednu starší a dnes už málo citovanou knihu, a to Zvonokosy od Gabriela Chevalliera. Od znalců obou jazyků jsem v tomto případě slyšela, že český překlad je snad ještě hezčí než originál...

Špatných překladů je víc, než je únosné a navíc jsou špatné mnoha způsoby. Když pominu nezvládnutí češtiny (velmi častý omyl je předpoklad, že dobrému překladateli stačí umět jen ten cizí jazyk...), tak husí kůži nahání řádění v přímé řeči a použití citoslovců. Pamatuji si, že jsem jednu (jinak zajímavou) knihu nedokázala dočíst, jelikož překladatel vkládal do každé druhé věty hlavního hrdiny slůvko "Ba". Po padesáti stránkách jsem byla zralá na Chocholouška a knihu oželela.

Dalším nešvarem (tedy z mého pohledu) je snaha o inovativní překlad vůči překladu, který již byl pořízen někdy v minulosti. V tomto případě se to sice netýká celého textu, ale většinou "jen" osobních a místních jmen, zvláštních výrazů a opět způsobu prezentace stylu přímé řeči. Potíž je v tom, že pokud jde o známé knihy, člověk někdy nový styl překladu prostě nedokáže "skousnout". Mě se to stalo například u knížky Vejce a já od Betty MacDonaldové, kterou jsem stokrát četla ve starém vydání, a když mi potom mamka koupila nové, abych tu knihu také měla (a nekradla ji z její knihovny), tak jsem ji nedokázala přečíst. Proč se proboha nový překladatel nedržel aspoň již zavedených jmen a názvů? 

Další příklad - tentokrát velmi čerstvý - je série knih od Jan Karonové, která začala titulem U nás v Mitfordu. První díly vydával Vyšehrad v jednom překladu. Potom z jakéhosi, pro čtenáře nepodstatného, důvodu další díl (Nová píseň z Mitfordu) vydalo nakladatelství Aurora. To si ovšem (pochopitelně) pořídilo jiného překladatele. A ten se snad ani neobtěžoval přečíst ty minulé díly a vesele zaryl jak do překladu jmen, tak do způsobu řeči. I když jsem se skřípajícími zuby jakž takž snesla doktora Pajdu (původně Hoppyho) Harpera, přes způsob hovoru hlavní hrdinky, najednou plný výkřiků brouku sem a brouku tam a senilní označení manželčička jsem se přenést nedokázala. S hrůzou jsem tedy brala do rukou následující díl, abych s úlevou zjistila, že je opět od Vyšehradu a tedy se známým překladem. Norsko - časné jaro u fjordu 3

Nevím, proč všechny díly nevyšly v jednom nakladatelství a jako čtenáře mě to vlastně nezajímá. Obálku pokaždé nakreslil Adolf Born, tak proč se kruci ten druhý překladatel toužil natolik zviditelnit, aby mi zkazil požitek ze čtení? Ale jak říkám, příkladů by se našlo plno a zdaleka ne vždy by šlo o subjektivní pocity. A aby to bylo ještě košatější, slovensky čtu stejně jako česky, takže špatnými překlady trpím vlastně ve dvou jazycích.

Od překladů bychom se mohli přenést k dabingu postiženému podobnými neduhy, stejně jako zahrnujícímu výjimečné výkony, ale to by už tenhle článek opravdu nikdy neskončil. Takže co říct závěrem? Skutečně dobrý překladatel, který je tak schopný, že necítí potřebu opravovat autora (mimo Kantůrka, který to má od Pratchetta výslovně povolené:)), je vzácný pták a jako takový by měl být chráněn a rozmazlován. Bohužel nakladatelství často chtějí především práci rychlou a levnou, takže výsledek podle toho taky vypadá.

Vzhledem k tomu, že se nikdy nenaučím tak dobře dostatečný počet jazyků, abych se bez překladů obešla, nezbývá mi než doufat, že právě ty tituly, které mě zaujmou, budou přeloženy dobře. Nebo třeba i skvěle! Že nakladatelství pochopí, že někdy se vyplatí chvíli počkat a dát slušnému překladateli čas odvést kvalitní práci. Protože čtení dobré knihy je jiné jméno pro jeden kousek lidského štěstí.