Jsem sice řidič amatér, ale jezdím denně, všude a za každého počasí. Auta moc nestřídám - k dispozici mám vždy jen to své vlastní a občas, je-li to nutné, řídím auto svého muže. O tom, jak automobil funguje, mám tak maximálně obecné představy. Zato své plechové miláčky velmi dobře znám. Denní soužití vede k tomu, že jakmile něco není v pořádku, poznám to.
Problém však bývá s tím, jak své poznatky přednést odborníkům, když mi chybí ta správná hantýrka. S běžnými sděleními typu "nebrzdí to, když brzdím tak to skřípe a hvízdá, nenastartovala jsem či upadl mi výfuk" nemá problém ani jedna strana. Ale co když mě potká závada méně zřetelná? Potom nastávají problémy.
Mým předposledním vozidlem byla dlouhá Felicie s dieslovým motorem. Báječné auto s dobrou výbavou, motor byl sice trochu lenivý (pro prudší akceleraci ho bylo třeba důrazně nakopnout), ale naprosto spolehlivý. Bohužel však byl vzhledem k celkové konstrukci vozu poněkud těžký. Kdybych jako většina lidí bydlela v dosahu asfaltových silnic, asi bych žádné problémy nezaznamenala. Nicméně denní používání prašného (opět leckdy eufemismus) úseku naší příjezdové cesty dokázalo mému Brumlovi přivodit řadu těžko popsatelných potíží.
Společným jmenovatelem byly v naprosté většině případů silentbloky - ať už je to cokoliv. Potíže se projevovaly různě a velmi špatně se popisovaly. "Něco tu klape, tady uprostřed, možná víc vlevo. Když přidávám plyn nebo pedál pustím, ozývají se zepředu divné zvuky. Ta řadicí páka jde tak trochu jinak než obvykle." Technici z autoservisů mi v průběhu let, než jsem našla útočiště u citroenů, naslouchali různě. Někdy trpělivě, jindy byli protivní.
Jednou se mi však stalo, že moje připomínky nevzali vážně vůbec. Snažila jsem se jim vysvětlit závadu, kterou jsem už jednou na autě měla. Protože jsem však nepoužívala ta správná slova, tak se jen rádoby chápavě usmívali, mysleli si, že jsem pitomá ženská, a že oni to vědí líp. Cosi mi naúčtovali a vrátili mi auto neopravené. Závada si však žila dál vlastním životem a po pár dnech už nebylo možné zamknout převodovku. Vrátila jsem se do servisu a opravu reklamovala. Bylo to poněkud trapné, konečně udělali co měli a neúčtovali nic.
Dnes u citroenů je to snazší, ale stejně si pamatuji, že jednou jsem zaváhala. Brumla si vymyslel něco úplně zvláštního a já si s tím nevěděla rady. Ani jsem netušila, jestli to je prkotina nebo něco vážného. Tak jsem zvolila osvědčenou strategii a zavolala SOS směrem k sousedovi, technickému géniovi. Naše rodiny se přátelí, takže mě navíc dobře zná.
O mých technických (ne)znalostech si nedělá iluze, ale věří mi, že si nevymýšlím. Takže když slyšel moji diagnózu "vepředu to hučí, jako když se něco kulatého točí našišato", neťukal si na čelo, ale projel se po vesnici, potom otevřel kapotu a chvíli tam zíral, následně vlezl pod auto. Nějaký čas se tam hrabal a potom mi s uspokojením oznámil, že na to přišel. Hádejte, co to bylo? Přece uvolněný silentblok!
Jestliže já občas popisuji problémy svého auta poněkud nejasně, tak někteří technici jsou až dramaticky přímí. Nezapomenu na chvíli, kdy se postarší mechanik zhoupnul na blatníku našeho tehdejšího Favorita, odplivnul si a pravil: "Tak paninko, musim vám říct, že máte tlumiče v prdeli..." Co dodat, že?