Uznávám, že ten úvod zněl poněkud divně. Ale zkusím to vysvětlit. Vrcholy onoho milostného trojúhelníku totiž tvoří Kazan, Daník a Eliška. A jak se do toho dostaly ty kočky? Snadno. Tentokrát totiž nepřijela Eliška k nám, ale jeli jsme ji navštívit my.

Radši začnu od začátku. Eliška je dnes asi 11měsíční psí slečna mojí kamarádky, půl rotvajlerka a půl novofundlák. Urostlá dorostenka je přítelkyní našich psů. Jenže s postupujícím jarem a dospíváním zmíněné psí slečny zajiskřilo milostné vábení a poněkud zkomplikovalo vzájemné vztahy všech chlupáčů.

Tak předně se zamiloval Kazan do Elišky. Má však chudák smůlu, jelikož téměř padesátikilová děvenka jeho horoucí city neopětuje. Naopak. Rozhodla se darovat své vřelé srdce a temperamentní sympatie o polovinu lehčímu Daníkovi. Ten je však chudák také.

Ne, že by měl něco proti jistým aspektům lásky, ale v Eliščině podání milostného dvoření je jeho váhový deficit vážným problémem. Nebudu nic zastírat - Eliška se chová k Daníkovi jako k milovanému plyšákovi a jeho čest a důstojnost jsou pod návalem její náklonnosti v pár minutách doslova v troskách. Eliška si ho žužlá, muchlá a ňuchňá takovým způsobem, že se Daník stává doslova štvancem. Oslintaným štvancem, podotýkám.

Do toho běhá kolem Kazan s nyvým pohledem v očích a Daníkovi zjevně závidí. Jak on by se ňuchňal a muchlal! A ona nic! A ten malý trouba před její láskou prchá. No řekněte, kdo se na to má dívat? Takže když se Zuzou vypustíme psy ke společným hrátkám, chodíme co chvíli pro jistotu kontrolovat situaci. Když pak Daník vypadá opravdu zoufale, dopřejeme mu potřebnou pauzu a před láskyplnou fenkou ho pro jistotu na chvíli schováme.

Jenže minulý pátek došlo k zajímavému řešení patové situace našeho milostného trojúhelníku. Nevím, jestli to Kazan udělal naschvál, ale v době, kdy ti dva byli zcela zaneprázdněni sami sebou, se mu podařilo zahnat na hrušku jednu ze Zuziných koček. Jak to dokázal, když kočky mají asi tak milion skrýší ve staré stodole, to netuším, ale mělo to zamýšlený efekt. Pro Daníka okamžitě přestala Eliška existovat. Byla tady KOČKA!!!

Eliška se zastavila a koukala na ně celá vyjevená. Co blbnou? No tak je tu kočka, a co má být? Ona s nimi přece bydlí a nevidí na nich nic zvláštního! Kazan sice zjistil, že Eliška ho nemiluje víc jenom proto, že objekt její lásky kvílí pod stromem a snaží se na něj vylézt, ale nevadilo mu to. Tohle byla taky legrace. Brzy uklidili na hrušku i druhou kočku (opět nechápu, proč k nim vůbec chodila...:))) a zklamané Elišce nezbylo jiného, než se věnovat pískacímu míčku.

Když jsem Kazana s Daníkem od hrušky odvolala a šla s nimi k autu, vrhala na mně výmluvné pohledy. "Vidíš, to paní? Já se tu můžu přetrhnout, lásku mu dávám z celého srdce a ze všech sil a ten pitomec jde čučet na kočku. No řekni, je to spravedlivé?" Podrbala jsem ji za ušima. Ne Eliško, není to spravedlivé, ale úplně normální. Věř mi, že chlapi to dělají taky...