22.10.2021 | Svátek má Sabina


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše

12.7.2016

Rád bych vzdal hold svému rodnému hnízdu, i když jsem z něj vyletěl už před 48 lety a přistál až mezi klokany, kde jsem už více jak 30 let doma. Zpočátku, prvních 10 – 15 let, se mě po „štatlu“ a vůbec pěkné rodné krajině, kde jsou na každých pár kilometrech k vidění nějaké hrady, zámky a historické architektonické pamětihodnosti, zastesklo. Po většinové společnosti oplývající vzájemnou zlobou, závistí a všeobecnou nasraností však ani náhodou, po kamarádech ale ano. A tak mě vážení čtenáři dovolte poodhrnout záclonu času z dálav převelikých a představit vám Brno jaké bylo koncem 19. století, tedy za starého dobrého Rakouska-Uherska, které my už nepamatujeme.

I když jsem se vylíhl na počátku druhé světové války a díky níž jsem jako robě na jejím konci mluvil plynně česky i německy, tak jsem tehdy rozdíl mezi těmito řečmi jaksi nevnímal. To proto, že jsem vyrůstal v činžáku, tedy nájemním domě o 38 partajích, tedy nájemných bytech a sedmi štocích, tedy patrech, kde bydlelo přes 30 % nájemníků mluvících německy. Po konci války tito naši sousedé a kamarádi jaksi zmizeli. Až později jsem se dověděl, že v pověstném pochodu smrti směr Pohořelice a Rakousko, na který byli nahnáni pomstychtivými „vlastenci“, z nichž mnozí za „reichu“ vesele s gestapem kolaborovali. Ano, na pochodu zahynula moje více jak sedmdesátiletá babička a dědeček a dvě tety skončily ve Vídni ve velice nuzných a hladových poměrech.

Do prázdných bytů v domě, oplývající veškerým zanechaným zařízením, se potom nastěhovali jiní nájemníci, kteří mluvili jen česky, a přibyli i noví kamarádi. Začala nová doba.

K tomuto povídání o Brně mě inspirovala knížka o 210 stranách slynoucí názvem Siluety Brna. Vznikla v době před válkou. Byla v roce 1938 napsána Josefem Horáčkem a téhož roku vytištěna a vydána F. Obzinou ve Vyškově, v zemi Moravsko-slezské. Ano, tehdejší, předválečná republika se dělila na jednotlivé země, podle zemského uspořádání.

Skromná knížečka vyšla brožovaná, ale já si ji počátkem let padesátých nechal, už jako dorůstající dacan, svázat do plátěné vazby. Knihvazačský kvelb byl od mého tehdejšího bydliště na počátku Merhautky nedaleko, na „Francindě“, tedy na „Francóské“, vlastně Francouzské ulici, jinak ulici tradičně obývanou cigány. Jak ráčíte si číst, tedy v nóbl čtvrti. Do knihvazačství se vystupovalo po třech notně prošlapaných kamenných schůdcích. Chaloupka, ve které tato dílna – obchod sídlila, byla na spadnutí a snad pamatovala Napoleona. Střešní krytinu představovaly „téráky“, tedy dehtové lepenky.

Kvelb byl vlastně utajený stroj času. Jakmile jeden vstoupil, nasál vzduch zakonzervovaný knihařským klihem a v příšeří blikající žárovky prohlédl hustým luftem přes pult až do dílny, tak se v cuku letu octl v druhé půli 19. století. Službu starý knihař nabízel způsobem jako za Rakouska. A jakou! Knížka, i když hojně používána a půjčována, je doposud ve velice dobrém stavu, jako i jiné, které prošly jeho šikovnýma rukama a nakonec skončily v naší knihovně u klokanů.

Knížku autor napsal k významné události, kdy v roce 1937 Brno poprvé obývalo 300 000 občanů. Tyto tvořily tři hlavní etnické skupiny. Moravané, Němci a Židé už od středověku. Společensky a hospodářsky se tyto skupiny tradičně účastnily na životě města asi takto. Židé se ponejvíce věnovali obchodu, Němci politice, správě města a také obchodu a Moravané tvořili pracující třídu, tedy proletariát.

Tento etnický kadlub pracoval bezchybně po staletí. Ovšem mimo hlavní tři zmíněné etnické skupiny, zde jako koření v chutné krmi společnost doplňovaly skupiny menší, jako Cigáni, Italové, Švédové, Francouzi a podobně. Proto se do tehdejší řeči brněnské dostala zkomolená slova nejen z němčiny, ale i z těchto jazyků.

Díky skupině nejvlivnější, nejbohatší, nejprůbojnější a tehdy i nejpočetnější, tedy brněnským Němcům, či lépe Rakušákům, a také šlechtě, v Brně vyrostly četné architektonicky pozoruhodné paláce, kostely, školy a podobně. V Brně počátkem průmyslové revoluce začali podnikat prozíraví kapitalisté, a tak se z města stalo to nejprůmyslovější v mocnářství. Železnice s parním pohonem z Vídně do Brna byla zprovozněna už roku 1839. Ano, první koleje železnice z Lince v Rakousku do Budějovic v Bohemii byly položeny o 11 let dříve, ale vozy na ní tahali ještě Šemíci. V Brně vznikly velké strojírenské závody a vůbec největšího rozkvětu se zde dočkal průmysl textilní. A to do té míry, že se Brnu tehdy začalo říkat „moravský Manchester“.

Vliv hlavního říšského města Vídně byl patrný na množství rakouského obyvatelstva v moravských městech úměrně ku vzdálenosti od jí samé. Znojmo bylo skoro celé „německé“, v Brně už jen kolem 60 % a v Olomouci ještě méně. Proto se asi stalo Brno hlavním zemským městem Moravy a Slezska a nikoliv Olomouc, která historicky, až do dobytí Švédy, bývala hlavním městem zemí moravskoslezských.

Brno bylo tedy tehdy předměstím Vídně a každý, kdo něco znamenal a nebo znamenat chtěl, hovořil německy, ať už jeho mateřština byla jakákoliv řeč. A tak i ti moravští proletáři, kteří žádné ambice nemněli, byli více méně tlačeni nějakou tu němčinu pochytit, aby se domluvili na úřadech, ve školách, v zaměstnání a tak podobně. Díky tomuto tlaku vznikla řeč brněnská, ve které bylo mnoho, povětšině německých, zkomolených výrazů (také nějaké z italštiny, jidiš a cigánštiny), díky čemuž rozuměl každý tehdejší Brňák, o čem je řeč, ať byl Moravan, Němec anebo Žid. Této řeči však v celé Rakousko-Uherské říši nikdo jiný nerozuměl.

A právě z této řeči brněnské, později, ve dvacátém století, díky plotňákům a galerce vznikl brněnské hantec, kterému pak v celé republice, od Aše až po Užgorod nikdo jiný nerozuměl a těžko rozumí až doposud. Ostatně když tímto současným hantecem začne někdo hantýtovat, třeba Franta Kocórek blahé paměti, anebo Radek Rettegy zpívat, tak aby si nebrňák pořídil tlumočníka anebo i sličnou tlumočnici. V roce 1929 vyšla malebná knížečka od Dr. Otakara Nováčka, „Brněnská Plotna“, kde je vše pěkně shrnuto. Kdo má zájem, tak zde jsou stránky na toto téma. Jsou tam i slovníky z té doby.

Brněnská řeč z let osmdesátých a devadesátých devatenáctého století nebyla však hantýrkou, argotem anebo řečí periferie a tím méně dialektem. Byla a zůstane „Brněnskó řečó“, která vznikla buď z kmene slov německých a končila česky nebo naopak. A tak vzdělaný Brňan, třeba takový pan profesor na universitě, jako pan Kaplan, co se po něm jmenuje Kaplanova turbína a co učil na Brněnské technice, která byla tehdy německá, mohl s klidem želvy a naprostou samozřejmostí „petrachtovat pedynovačku, kerá se konc unnétyk krenkovala skrz hausfrvotra, že ju před partajama mír nyx týr nyx skchéroval, protože neměla fenstígr na gonku vopucované“. Avšak nemohl za nic na světě strávit výrazy jako „koukání, hledění, trouba a nebo naběračka“.

Dům, ve kterém tehdejší Brňané žili, byl činžák, měl čtyři štoky, a z ulice tam byly i vchody do dvou kšeftů. Každá partaj měla od domu svoje klíče, a když někdo klíč zapomněl, zazvonil na hausmajstra. Ten přišel odemčít a dostal za to tringelt.

Byt byl hned vedle vaškuchle a měl kromě kuchyně také cimru a fórcimru se špajzem a kamrlík a aport. V kuchyni vedle dveří byl vasrlajtunk a pod ním stál kýbl. Na špórheltě se ráno vařilo kafe, hned jakmile přivezla bázla mléko, které nalévala do přinesených krýglů. Vozila kunčoftům mléko z nedaleké Líšně a mívala na prodej také putru, ale tu od ní kupovali jenom heršafti. Ve kšeftě se koupila štrycla chleba, na neděli křupavé kipfle nebo kajzerky a snídaně byla hotová.

V neděli chodívali otcové zámožnějších rodin pravidelně na gábl do kaféhauzu a patřili obyčejně k takzvaným štamgastům. Obědy byly různé. Do polívky se nakrájel šnitlich a pak to byly buďto šunknflekle, které o šunce neměly ani šajn, nebo kajzšmorn, fašírka a podobně. V neděli se urestovaly erteple, smažily šnycle a upekl se nějaký bacóch s ovocem nebo se udělal štrúdl. O svátcích se upekl kuglupf s cibébkama. To to panečku šmakovalo! Jiný mélšpajs se v obyčejných rodinách nedělal, nanejvýš cvíbach a to jen kousek a na okoštování. K večeři byl buď aufšnit nebo ajršpajs a nebo kvargle. S jídlem se zvláštní extravuřty nedělaly. Obvykle se jedlo v kuchyni u stolu, který byl pokryt vikslajvantem a v neděli tištuchem, sedělo se na seslích nebo na štokrdlatech. Polévka se nabírala šufánkem a každý jedl escajkem. Zámožnější rodiny měly mimo šláfcimry ještě i vóncimru a někdy kindrcimru. Paničky mívaly na výpomoc dinstmédlu nebo štumédlu. Ženy tenkrát nebyly většinou zaměstnané, a tak když doma uvařily a umyly po jídle kšír, piglovaly na piglprétě prádlo, vytřely zem portvišem a pak štrikovaly svetr nebo flikovaly prádlo a nebo štupovaly punčochy. Musely se pořádně tumlovat a málokdy měly fajrunt.

V neděli se šlo chvíli na špacír podívat se na auzlógy nebo s dětmi na ringlšpíl. Když pršelo, nesměl se zapomenout régnširm, když svítilo sluníčko tak zase sonenširm, když bylo chladno, nosily se hančuchy a v zimě štuc. O letních prázdninách, zvlášť když začaly velké hice, jezdilo se na lont. To všecko stálo peníze, a tak geltaška byla víc prázdná než plná. Muselo se špórovat a maminky si tu a tam vsadily do lutrije, a to pak byla sláva, když vyhrály ambo a nebo dokonce terno.

A tak právě této řeči vděčíme za hantec, který se z ní vyvinul.

Autor knížečky „Siluety Brna“ byl velký lokální patriot a mimo zveršované ódy na rodné město se snažil přiblížit tehdy mizící řeč brněnskou z konce 19. a počátku 20. století v povídkách v řeči brněnské, z těchto dávno zašlých dob. Vše zde podává jemu vlastním, jemným humorným podtónem. Takže nedílnou součástí tohoto mého povídání je téměř 30 úvodních skenů z této knihy na Rajčeti. Zde je možno si přečíst, jak se koncem 19. století v Brně mluvilo, a náležitě vychutnat řeč brněnskó. Znalci němčiny to budou mít usnadněno, ale ne příliš.

Pokud by se vyskytlo více zájemců o tuto publikaci, tak bych ji oskenoval celou a pak dal asi na Rajče. To proto, že na webu jsem ji nenašel.

Více na Rajčeti zde.

Psáno 2/6/2016.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !