Předchozí díl najdete zde. Trasa: Odkaz

Pohoří Malé Karpaty geologicky spadá také do Západních Karpat, stejně jako Považský Inovec. 100 kilometrů dlouhý a úzký nevysoký horský hřeben má v nejšírším místě 16 kilometrů. Táhne se od Nového Mesta nad Váhom až k Bratislavě a za Dunají zasahuje kouskem do Rakouska.

Naši trasu začínám v Brezové pod Bradlom, 23 kilometrů vzdušnou čarou jihozápadně od Nového Města nad Váhom. V místě, kde do Malých Karpat vstupuje ze severu turistická dálková trasa cesta SNP. Odsud už dálkovým chodcům zbývá do cíle na Devín posledních 110 kilometrů z celkové délky 770 kilometrů. Mě čeká skoro stejná vzdálenost, 112 kilometrů, ale jen do Bratislavy, kde je náš plánovaný cíl.

Pondělí. DEN 5. 18,2 km ↑495 m ↓336 m

Budím se ve 4:00 ráno. Na svědomí to má asi jemné bušení kapek o střechu a předokenní parapet. Vůbec se mi nechce vstávat, ale dál spát už nejde.

Říká se, že ráno moudřejší večera. A možná to je pravda. A možná jsem se rozhodla už večer. Dobalím si krosnu, nepromokavé věci na cestu na autobus nechám vytažené a vyrazím chvíli před 7:00 na snídani, jak mi doporučila včera milá recepční.

V restauraci se o mě hezky postarají, i když zlobí kávovar a dává kafe mnohem méně, než by měl. To mi vyhovuje, mléko s kapkou kávy mám mnohem radši, než kávu s kapkou mléka. Cpu se vajíčky, šunkou, sýry a zeleninou, co se do mě za 20 minut vejde.

Cestou na autobusové nádraží cítím, jak mě při každém kroku šíleně bolí holeně. Dešťová průtrž je tak silná, že skoro nevidím přes mokré brýle na cestu, a kapky mi buší do hlavy i do ramenou. V šedivém mokrém ránu není venku ani noha, jen občas projede auto. To jsem si na sebe upletla slušnej bič.

Piešťany, autobusová stanica. 8:00.
Stojím na zastávce v polevujícím dešti. Voda zatekla i na nástupiště pod střechou. Stojím u kaluže nástupního ostrůvku číslo 8 a přemýšlím, zda to nebyla chyba. Jít sama na výlet do Malých Karpat. 110 kilometrů a 3000 výškových metrů. Pět nocí venku. Nebo možná 4, protože kilometry posledního (10 km) a předposledního dne (15 km) jdou spojit do pěkného jednodenního výletu.

Malé Karpaty jsou úzké. Kdybych nechtěla pokračovat, z hlavního hřebene dojdu do 10 kilometrů snadno do míst, odkud můžu jet domů. Co horšího se tedy může stát, než že probdím noc a ráno to zmožená stočím do civilizace? Každý den mám možnost snadno změnit cíl. Nejsou tu dobrá a špatná rozhodnutí. Jde jen o to užít si dovolenou tak, aby z ní měl člověk pořád radost.

Brezová pod Bradlom. 8:50.
Vystupuju z autobusu přímo v centru obce. U supermarketu a boxů pro zásilkovnu. Tohle vědět, půlku jídla si z domu zašlu sem, abych to nemusela všechno tahat po Inovci.

Poprchá, ale fronta se posunuje a mám naději, že do hodiny bude pryč. Čekají mě dva kilometry obcí, která je podezřele malá na to, kolik po ní sviští kamionů.

Když ke konci obce zahlédnu benzínku, neváhám si jít koupit kafe a využít místní toalety. A přečkat poslední záchvěvy deště, zatímco sedím v teple vevnitř. Když se obsluhy zeptám, zda tady v Malých Karpatech není nutné se obzvlášť bát medvědů, tak mi odpoví, že tu před týdnem zachytila fotopast medvědici s medvídětem. Moc mě to neuklidňuje, ale kamarád Petr mi dohledá zprávu, že minulý týden byla medvědice viděna u obce Častá. To je přesně na druhém konci hřebene, než vede červená, která mě povede. Zbloudilá a plachá medvědice by neměla představovat riziko.

Je čas vyrazit do zimy. Včera celé odpoledne pršelo a v noci s přestávkami také. I dnes od rána prší. Teplota od včerejška razantně klesla. Co bylo v sobotu na kraťasy a tílko, je dnes na dlouhé kalhoty a mikinu. Doufám, že se zahřeju stoupáním do mokrého a studeného lesa.

Z hřebenových partií se jen výjimečně ukazují výhledy, jinak mě obklopuje nádherný a hustý převážně bukový les, ve kterém se objevují květiny, které vůbec nepoznám. Při poryvech větru v korunách stromů na mě občas kápne kapka a sundávat nepromokavou bundu se zdráhám. Tvoří bariéru i studenému větru, ačkoli je zrovna bez deště. Vlním se po hřebenu Malých Karpat a vůbec mi nevadí, že jdu sama. Když jde člověk sám, nemusí se nikomu a ničemu přizpůsobovat a dělá v každou chvíli právě to, na co zrovna má chuť. Třeba nedělá nic a jen stojí a hledí. Nebo jen sedí a hledí. Nebo jde a falešným zpěvem odhání medvědy.

Na rozcestnících, kolem kterých procházím, je jasně patrné, že tudy jdu po trase SNP. Sloupy jsou polepené nálepkami a nabývám dojmu, že kdo nemá nálepku, jakoby SNP nešel. Jdu zamyšlená zmoklou a zádumčivou krajinou, do hustých lesů neproniká šedivou oblohou moc světla. Je ráno nebo den? Kdo ví?

Vstupuju do přírodní rezervace Slopy a rostlinstvo kolem mě se trochu mění. Z lesa vstupuju na louky plné vysoké jemné trávy a tlejících kmenů buko-habřin, rostoucích na krasovém podloží. Terén tu v mezi skalami prudce klesá dolů a otevírá mi tak výhled nad obec Dobrá Voda.

Obloha je pořád šedivě šedá a výhledy halí dešťové mraky. Tentokrát ale varovně hrozí deštěm a já spěchám na zříceninu Dobrovodského hradu, abych ho stihla projít ještě před příchodem slejváku.

Zřícenina raně gotického hradu Dobrá voda postaveného ve 13. století se nachází na jednom ze seizmologicky nejaktivnějších míst Slovenska a patří mezi 10 největších hradů, které na jeho území jsou. Hrad stál poblíž důležité obchodní cesty z Maďarského Budína (dnešní Budapešťi) do Prahy a těšil se péči i zvelebování všemi jeho majiteli.

V 18.století ale začal hrad ztrácel na významu a jeho budoucnost dokonal blesk, který v roce 1762 zapálil dřevěné části hradu. Po požáru sloužil hrad hlavně jako vězení, ale po roce 1800 se začal nenápadně rozkládat, až začalo být nutné to, co z něj zbylo, udržovat, aby vůbec něco zbylo.

Dobrovodský hrad. 13:10. 11,5km.
Za chvíli má přijít hodinová přeháňka. Rozhoduju se projít si hrad a pak se schovat do pěkného altánku, který jsem zahlédla při příchodu na nádvoří. V něm bych mohla přečkat frontu a zároveň poobědvat něco teplého.

Zřícenina hradu je nezvykle obrovská a projít ji mi zabere skoro 20 minut. Je znát, že se o hrad se starají dobrovolníci. Schody jsou spravené, zdi podepřené, nádvoří posekané. Déšť začíná tak plíživě, že skoro přemýšlím, že ještě vyrazím do vesnice Dobrá voda pod hradem, ale nakonec přece jen zůstávám. Ukazuje se to jako výborný nápad.

Po nenápadném deštíku přichází slejvák a buší do oplechované střechy přístřešku, ve kterém obědvám. Ptáci, kteří si po nádvoří poletovali, se někam schovali a drží zobáčky zavřené. I strakapoud přestal klepat do stromu.

Obědvám a telefonuju s Miriam. Výjimečně tu totiž mám signál. Přestože pohoří je zaklíněno z obou stran civilizací, mobilní signál jen občas pronikne do míst, kterými se pohybuju. Anebo mizí jen v okamžiku, kdy se chci podívat, jestli ho už nemám?

Z Dobrovodského hradu pokračuju kolem starého židovského hřbitova nad Dobrou vodou a nedívám se do mapy. Cesta je jednoznačná a najednou ve vesnici zjišťuji, že jsem přešla neznačenou odbočku na Dobrovodský hřbitov.

Vracet se nechci. Vysoká promáčená tráva a další vlna dešťů blížících se do oblasti je dobrý důvod, abych si nepotřebovala přidávat kilometry navíc. Drobná zacházka z trasy přece není žádný prohřešek. Přesto je trochu škoda, že jsem trasu ztratila a zůstala na červené, místo abych za židovským hřbitovem odbočila na pěšinu, které jsem si ani nevšimla. Na hřbitově je totiž pochován slovenský spisovatel, překladatel a básník Ján Hollý, který měl zásadní vliv na formování slovenské literatury. Co není zacházka zajímavá pro mě, může být zacházka zajímavá pro někoho, kdo literární dějiny země zná lépe než já.

V obci Dobrá voda potkávám ženu s velkou krosnou. Zuzka čeká na své kamarádky, které jdou část cesty SNP, a mně je okamžitě jasné, kde budou dnes v noci spát. Mám namířeno do útulny Josefa Maka kousek nad Dobrou vodou a doufám, že je natolik velká, abychom se do ní všechny vešly.

V Dobré vodě kupuju v potravinách „Ema“ ovoce a mléčné výrobky a hodná paní prodavačka mi odpustí 10 centů, když vidí, jaké bankovky vytahuju z peněženky. Ptá se na útulnu, do které jdu. Prý je to oblíbené místo na přespávání. Už nepřemýšlím nad tím, jestli se do ní vejdeme všechny. Už mám obavy o to, abych se tam vešla ještě alespoň já.

Za Dobrou vodou přichází další várka deště. Vstupuju do lesů plných kvetoucího medvědího česneku a prosycených česnekovou vůní. Lány česnekových květů se táhnou jako široké koberce po celém lese a jediná místa, kde česnek není, jsou vychozené široké cesty. Celou tu nádheru kazí jen neutuchající déšť. Dopadající kapky svojí energií odsřikují částečky mokrého bahna na lístky a květy zespodu a když si chci dřepnout k zemi, abych udělala fotku, radši rychle měním pozici. Bahno najednou skáče i na objektiv.

Stoupám k útulně z roku 2023, která je postavená pro oddech dálkových chodců a cítím se nepatřičně. Mám vůbec právo zabírat v ní místo, když dálkový chodec nejsem? Ale sekundární spací místo v údolí mi z fotek přijde, že tam bude fakt vlhko a fakt zima. A na to se dnes necítím.

V útulně je teplo a živo. Seniorský pár bydlí někde v okolí a do lesů chodí s batohem pro vodu ze studánky a pobýt si chvíli mimo civilizaci. Vysvobozuju Davida od ukecané paní, protože si bere na mušku mě. Dozvídám se, že si tu před deštěm zatopili, aby měli teplo a sucho, a čekají do večera, až deště ustanou. A jestlipak znám tvrdý alkohol Povážský repák, který se vyrábí v oblasti Bílých Karpat a Myjavy? Samozřejmě, že ne.

Když konečně přestane pršet a senioři odejdou, hodí po mně David takový pohled, že se oba hrozně rozesmějeme. Konečně. Paní vydala tak za deset ukecaných ženských a na otázky směrované k nám si odpovídala okamžitě sama a zvládala u toho plynule i změny tématu. Jako zpestření super, ale kdyby se tu chtěli usadit na noc, nezbylo by mi než uprchnout k přístřešku v údolí. Lepší umrznout, než si chtít vystřelit mozek z hlavy. Tohle by špunty neutlumily.

Když je prostor, povídáme si s Davidem o turistice a o lesích. Přivedl ho k tomu covid, když si řekli s kamarádem, že když nic nemůžou, půjdou cestu SNP. Popůjčovali si vybavení, prohledali sklepy a dva totálně nezkušení kluci, co nikdy nespali venku, vyrazili. Vyrazili a došli do cíle. Dnes se tu David toulá po okolí ve volnu z práce, ale nemá konkrétní cíl. Na rozdíl od Majky a Papka, které se setměním přicházejí v doprovodu Zuzky. Jdou z Košic a mají za sebou už stovky kilometrů, ačkoli celou SNP tentokrát nejdou. Na večer tak mám vybranou a příjemnou společnost.

PS: Dávali jste pozor, když jsem psala, že kdo nemá nálepku, jakoby SNP nešel? Dostávám nálepku, nejlepší ze všech. „Papek a jej mamuty“ s obrázkem mamuta. Boží.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz