Od jisté doby se snažím vyhýbat návštěvám knihkupectví a antikvariátů. Počet knih v naší domácnosti totiž dosáhl „kritického množství“. Ne že by hrozila nějaká exploze, ten termín z jaderné fyziky je ale přiléhavý. Prostor se nafukovat nedá a otázce „kam s tím“ se vyhnout nelze.

Jiná věc je, že se takové předsevzetí špatně dodržuje. Už jen omezit nákupy je úspěch. Ostatně již nějakou dobu existují elektronické knihy a čtečky, takže vše, co láká k přečtení, není nutné hned vlastnit v papírové podobě.

Jsou také knihy, které si koupíme a po přečtení natrvalo odložíme. K jiným se naopak pravidelně vracíme. Protože zde jsme na půdě Zvířetníku, budu psát pouze o jedné knize z těch, k nimž se často vracím. Je jí Brehmův život zvířat. 

Brehmův život zvířat - Orel mořský, zdroj A. Uhlíř

Z mnoha vydání proslulého populárně naučného Brehmova života zvířat mám jen jeho část. Tři svazky Ptáci a tři svazky Savci (psáno tehdy Ssavci). Byly vydány v letech 1926 – 1928, kdy si je koupil můj dědeček.

Německý zoolog a spisovatel Alfred Brehm (1829 – 1884) procestoval při svých zoologických výpravách celý svět, byl ředitelem zoologické zahrady v Hamburku, vedl veřejné akvárium v Berlíně a jeho knihy o životě zvířat zahrnují také plazy, obojživelníky, ryby a bezobratlé. Bylo by chybou považovat Brehmovo dílo za zastaralé a ohrnovat nad jeho knihami o zvířatech nos. Jistě, v mnohém se naše poznání živočišné říše dostalo dál, nicméně důkladnější práci v tomto oboru dosud nikdo další nenapsal.

V Brehmovi jsem si rád četl. Dědeček měl knihovnu v několika skříních v místnosti, které se říkalo „kabinet“. V podstatě tam nic jiného než knihy nebylo. Kromě nich jen dvě křesla a stolek. Na něm byla taková velká skleněná dóza na cigarety, která se otvírala do stran zvláštním způsobem. Nikdy tam ale cigarety nebyly, možná to byl kdysi opravdu v domě jakýsi kuřácký salónek a odtud název kabinet. Bohužel již není nikdo, koho bych se na to zeptal. 

Brehmův život zvířat - Plameňák růžový, zdroj A. Uhlíř

V tom kabinetu jsem četl nejraději. Mohl jsem mít tak 9 let, kdy jsem tam listoval v Brehmově životě zvířat a žasl nad tou rozmanitostí přírody. Byly tam stovky černobílých fotografií všech možných zvířat, ale také barevné obrazy. Při čtení jsem zásadně ležel na koberci. Křesla a stolek jsem nebral na vědomí. Byly z toho někdy mrzutosti, napomínání, abych šel s knihami jinam, nebo alespoň seděl a od studené podlahy se nenachladil, bylo to ale marné, jinak než vleže jsem v kabinetě nečetl…

Léta jsme pak měli Brehmův život zvířat na chalupě. Jsou to objemné svazky, které zaberou dost místa a tak tam putovaly s mnoha jinými knížkami. Byly to však knihy, které stále chyběly. Pořád se do nich chtěl někdo na nějakou konkrétní věc podívat a nakonec jsme je přivezli z chalupy zpět.

Protože jsme kdysi měli doma psy, měl jsem o nich vše z Brehma důkladně nastudováno. Není tomu dávno, asi před dvěma nebo třemi lety se v tisku objevila zpráva, že na známém sídlišti lovců mamutů v Předmostí u Přerova objevili psí lebku. Nejde prý o podobnou lebku vlka. Fyzické odlišnosti psa a vlka jsou patrné právě na lebce a nejmarkantnějším rozdílem je velikost tzv. vnějšího úhlu (úhel mezi spojnicí horního a dolního okraje očního důlku a horní rovinou lebky). Pro vlka je vnější úhel 40 – 45 stupňů, pro psa 53 – 60 stupňů.

Čelisti lebky byly zakousnuty do mamutí kosti. Prý to je lebka velkého prehistorického psa, který byl usmrcen, aby doprovázel mrtvého člověka na cestě do záhrobí, a kost dostal „na cestu“. No řekněte – není to pěkně vymyšleno? Domestikace psa by se tak tímto úžasným objevem posunula nejméně o 15 000 let dál do minulosti. Pes starý 30 000 let! 

Podíval jsem se tehdy, co na to říká Brehm, který se domestikací psa podrobně zabývá. Jeho závěry, že pes nejspíše pochází z vlka a přišel k člověku krátce před začátkem mezolitu, odpovídají současným genetickým analýzám, podle nichž psi evropští, asijští i předkolumbovské Ameriky pocházejí z vlka, od něhož se oddělili v době před zhruba 15 000 lety. Přesto ohledně původu psa stále zůstává mnoho nejasností.

Podle Brehma se nejstarší pozůstatky psa objevují v lidských osadách před cca 12 000 lety, kdy se po odeznění poslední doby ledové rychle otepluje a počíná éra rolnictví a chovu dobytka.

Brehmův život zvířat - Jaguár, zdroj A. Uhlíř

Byl to nejprve malý pes, který se v mladší době kamenné rozšířil po celé Evropě. Brehm odmítá názor, že by tento pes mohl pocházet od šakala, neboť v té době již šakal střední a západní Evropu neobýval. Připouští však, že by domestikace šakala mohla proběhnout v jihovýchodní Evropě a pes se odtud rozšířit po Evropě. Této hypotéze ale, jak Brehm podotýká, odporuje malá proměnlivost tehdejšího psa, který představuje po celé Evropě v mladší době kamenné konstantní, málo proměnlivý typ, jak prokazují nálezy z neolitických sídlišť z rozsáhlého území od západní Evropy až k Ladožskému jezeru.

Teprve v závěru mladší doby kamenné cca 5 000 let př. n. l se podle Brehma začínají tito psi měnit a vytvářet rasy. Brehm postavení tehdejšího psa přirovnává k tzv. psům páriům, kteří sami představují určitý těžko řešitelný problém co do svého původu. Jsou to psi směřující k domestikaci nebo psi, kteří „svrhli lidské jho“ a stali se příživníky člověka? Psy bez pánů, o které se nikdo nestará, žijící v blízkosti lidských příbytků.

Brehm se domnívá, že např. v Egyptě takto psi páriové žili od pradávných dob a jsou tam doloženi jak literárně, tak nálezy kostí v hrobech. Z toho Brehm usuzuje, že na evropských sídlištích mladší doby kamenné možná nebyli psi zcela domestikováni, ale žili v blízkosti osad po způsobu psů páriů, a teprve rolník vzal psa jako druha do stavení a učinil z něj domácí zvíře. 

Brehmův život zvířat - Ďábel medvědovitý, zdroj A. Uhlíř

Alfred Brehm navíc zjistil jednu věc, která by záhadný objev psa na tábořišti lovců mamutů mohla vysvětlit. Při sledování vlčat chovaných v zajetí si totiž všiml toho, že na lebkách ochočených vlků velmi rychle dochází ke změnám lebky. Pro velkého „psa“ na tábořištích lovců mamutů tak může být zcela jednoduché, přirozené vysvětlení.

Není to pes. Jde o vlka, získaného člověkem jako vlče a chovaného od útlého věku v zajetí. Je to zcela v souladu s pravidlem známým jako Occamova břitva (podle anglického logika Williama z Ockhamu): Je-li pro nějaký jev více vysvětlení, bývá správné to, které je nejméně komplikované.

Podrobný Brehm je ukázkou platnosti rčení „nihil novum sub sole“. Všechny současné teorie o původu psa jsou rozvedeny již u Brehma a nikdo dnes neví v podstatě víc, než co znal před 150 lety Brehm. Na trvajících sporech o původu psa domácího je vidět, že od druhé poloviny 19. století, kdy se touto otázkou zabýval Alfred Brehm, se změnilo pramálo. Vše, co Brehm pro rozličné teorie původu psa domácího uvedl, platí v podstatě dodnes.

Brehmův život zvířat - Krt vačnatý, zdroj A. Uhlíř

Naposled jsem po Brehmovi sáhl v souvislosti s článkem na Zvířetníku o podivuhodném australském zvířeti zvaném vakokrt písečný. Mé povědomí o tomto vačnatci bylo mlhavé a chtěl jsem vědět, co o něm (a zda vůbec) píše Brehm. Vačnatci jsou hned v prvním svazku Ssavci a o krtu vačnatém je tam pět stran a také pěkný obrázek tohoto záhadného zvířete včetně detailů jeho končetin. 

A pokud jde o kupování knih, musím si dát pozor. Co kdybych někdy v antikvariátu narazil na ty chybějící svazky Brehma o plazech, obojživelnících, rybách a bezobratlých. Police s knihami jsou plné doslova k prasknutí a mohlo by třeba zvítězit pokušení dědečkova Brehma zkompletovat.  

Ilustrace jsou převzaty z Brehmova života zvířat, vydaného v letech 1926 – 1928 Nakladatelstvím J. Otto v Praze.